Krásný den, jak se na konec května sluší. Vláďa Růža z vydavatelství Cassey slavil v Hradci padesátku, v Horním Jelení se odehrával ročník trampského festivalu s hodně vysokým číslem, na Konopišti slavilo narozeniny Radio Blaník, v Pikovicích byla pouť pro pivní trampy a do Kuřimi se sjel výkvět českého písničkářstva.
Zlé jazyky tvrdí, že to nejpodstatnější z finále Zahrady písničkářů se odehrává už v noci z pátku na sobotu v laskavém hostitelství pana domácího Jirky Moravského Brabce. Trochu se popije a v celonočním sessionu písničkáři poodhalují svoje trumfy, aby v kolezích probudili dřímající komplex méněcennosti a ztrémovaného zoufalství.
Nezúčastnili jsme se, jednak pro jistotu a druhak proto, že v prvním odstavci jsem vedle všech akcí neuvedl ještě fotbal v Tramtárii. Přestože jsme s Hankou to sobotní dopoledne vyrazili časně, přijeli jsme pozdě – chvíli potom, co se Vlasta Redl odebral spát, Luboš Javůrek odejel s Bokomarou na druhý konec republiky a po Janouškovi se slehla zem. I tak bylo sdostatek vzhůru jsoucích “fotbalistů” a milé bylo setkání třeba s Ester Kočičkovou.
Pro nás jako pro osoby mejdanem jenom projíždějící stačilo jedno kafe a už jsme frčeli dál. Spěchali jsme tak důkladně, že jsme přijeli do Kuřimi omylem o hodinu dřív. Skrovný výčet VIP osobností obnášel Milana Tesaře z Radia Proglas (přihrnul se s čerstvě vydanou lajfkou z vyhlášených folkových koncertů z proglasáckého studia), ředitel českého semifinále Zahrady písničkářů Vašek Feštr a Milan Páleš z Indies Records, kterému byl v patách celý pojízdný indísácký obchod. Ostatně na tomto festivalu má Indies domovské právo, loni tu natočili a vydali sampler Zahrada písničkářů 2002, který se zajímavě umístil v anketě FOLK & COUNTRY. A protože jsme si všimli, koho Milan intenzívně točil na video, víme už, kdo další bude mít u Indies desku.
V dřívějších letech se tu scházívali i úspěšní “absolventi” kuřimských veselic. Letos takový Lešner, Cicvárek nebo Kabelková chyběli; všichni někde hráli. Což je vlastně velmi dobrá zpráva o uchytávání mladých písničkářských talentů.
Konkursistů bylo devatenáct, na Zahradu postupujících nakonec jedenáct. V názoru na to, kdo všechno má jet do Náměšti jsme se Jirkou Brabcem a Vaškem Feštrem prakticky nelišili.
Michal Němec z Prahy (shoda jmen s protagonistou Jablkoně čistě náhodná) se zatím spíš hledá. Velké jeviště mu ubralo na výrazu a ani písničky zatím nejsou zcela kompaktní. To jiný Pražák Petr Sedláček si roztomile pohrávavá se slovy vytahuje nečekané obrazy a vše, co má v nabídce, umí z pódia náležitě rozdat. Magda Brožková z Turnova, která ještě nedávno objížděla dětské soutěže, teď už zpívá prožitě žensky. Vzhledem k tomu, že mám naposlouchanou její pozoruhodnou albovou prvotinu V kraji slunečnic (doporučuji), strachoval jsem se, že naživo mne to zklame, ale mýlil jsem se. A to navíc Magdaléna přijela do Kuřimi rovnou z maturitního večírku.
Milan Sova je z Orlové a ze zdejšího semifinále také do Kuřimi postoupil. Zajímavé a hlavně vtipné texty se zatím topí v nepříliš výrazném projevu a málo zřetelné výslovnosti. Zdeněk Vidlák je jinak součástkou pražských Panelákových fotrů, pro humor tedy nemusí chodit daleko. Není téma, které by jeho vtipu odolalo: Evropská unie, povodeň v Karlíně, šoubyznys či ústav pro choromyslné. Hodně má taky, zejména hudebně, společného s Janouškem.
Když začne Beata Bocek z Českého Těšína zpívat ve své rodné polštině, tváří se vaše uši nejdřív jako že nerozumí, ale postupně se nabližujete a zjištujete, že to není tak nesnadné, zvlášť, když vás Beata strhne svým výrazným hlasem a expresívním a přirozeným projevem.
Franta Vlček patří k veteránům písničkářské scény. Jeho humor je spíš laskavý a poetický. Lucie Faltýnková nedávno vyhrála Folkový kvítek, na což jste si ostatně mohli klidně vsadit. V repertoáru se z jedné strany opírá o křehkou vlastní tvorbu, z druhé strany o folkovou klasiku od Žalmana po Claptona. Těžko říct, kde se v drobné dívence bere tak výrazný hlas. Pamětník by si v tom hlasu připomněl dávnou taky brněnskou osobnost Karlu Vosmanskou.
Roman Kőhler z Prahy disponuje solidní kytarovou technikou a dobře zpívá. Jeho písničky ale oslovují o dost míň než jeho projev. Nejstarší účastník finále Mirek Machalík je z Uherského Ostrohu, je to osobitý samorost, který nemusí témata složitě dolovat, protože už je namnohokrát prožil. A jeho drsné zpívání v sobě nezapře folklórní víru.
Duo Žamboši aneb Stáňa Brahová a Jan Žamboch z Beskyd představují jeden z nepojmenovaných vrcholů přehlídky. Jejich písničky, i když se necpou do škatulky humoru jsou veselé, rozverné, přítulné a hladivé. Jana Bauerová z Čáslavi je pohrobkem kapely Jitrocel a už léta osobitou písničkářkou. Loni překvapila, když vyměnila kytaru za klávesy, letos šokovala ještě víc – doprovázela se na lyry. Její vystoupení se vyznačuje poetikou, něhou a jinakostí. Půvabné zpestření pro festivaly nebo koncertní program pro zvlášť vnímavé publikum z čajoven.
Jaroslav Urbánek je autorským protagonistou duchcovské kapely Lidumil, ale v sólovém podání jsou jeho písničky snad ještě půvabnější. Jeho Prenatálka si asi pamatujete z minulých Zahrad, letos se prezentoval skvostnou hitůvkou Nejkrásnější dar je láska. Hvězda mladičké Martiny Trchové postupně stoupá a chválit vyzrálý liberecký Disneyband by bylo nošením uranu do Temelína.

Postupně restaurované a zkrášlované interiéry zámku umožnily ukázat další uměleckou dimenzi všech zainteresovaných písničkářů na výstavě jejich výtvarných děl. Nezklamal nikdo, nejvíc zaujaly snímky profesionální fotografky Jany Bauerové a kresby Martiny Trchové.
Večer patřil hostům: Polobandu, KK Bandu a Talantu Jury Pavlici. Tradiční večerní průtrž mračen tentokrát absentovala.

*

Více a hlavně z jiného pohledu si o kuřimském finále přečtete v prázdninovém FOLK & COUNTRY od Jirky Moravského Brabce.
Tím vlastně skončil Juppův zápisník, věnovaný letošnímu Konkursu Zahrady. Ale protože hudebních událostí i trendů je kolem nás pořád fůra, slibuji, že budu v tomhle zápisníku dál pokračovat. Takže občas nashle.

Michal Jupp Konečný

V Jihlavě jsem byl společně s Jirkou Brabcem, tak vám nabízím jeho pohled a musím říct, že jsme se do puntíku shodli. Kromě jím jmenovaných kapel bych mohl ještě upozornit na dvě formace které za slyšení stály: křehce folkrockový táborský Slunowrat a sdružení Martin Sýkora a spol z Humpolce, které s už loni pod názvem Sýkorky zahrálo na Folkové růži.
Jupp

Z jedenácti účinkujících na jihlavském kopečku si větší zmínku zaslouží tři uskupení. Ta ostatní zahrála tu lépe, tu hůře, ale nepřekročila asi rámec regionálního významu. Tři ovšem museli zaujmout.
Jihlavská Draga banda s Matějem Kolářem (takto odrostlým medvídětem z doupěte Milana Medvěda Koláře) upoutala od začátku. Matěj má veliké technické dovednosti při práci s hlasem, předvedl, že zvládne šamanské zpívání, zpívání alikvótů a další finesy, které hned tak někdo nedokáže. Trio bylo i nástrojově solidní a nápadité, rozhodně upoutalo vaši pozornost a sázka na balkánské motivy je v současnosti prakticky sázka na jistotu. Základní přístup Matěje a spol je ovšem performerský (ostatně v zápětí po koncertě chodil MK čtyřiadvacet hodin po jihlavských hradbách hyper-pomalou chůzí s hořícím ohněm v hrnci na hlavě). Měl jsem prostě pocit, že u něj jde vždycky o to nějak šokovat, udělat nějakou schválnost, kterou by diváka probral z letargie. A rovněž mám osobní pocit, že je to někde naschvál pro naschvál, čímž snaha dotáhnout skladby do dokonalého tvaru bere za své.
Precizní, dokonalí a s velkou energií vystupující jsou i vokalisté Voxtetu, kteří se překvapivě přihlásili do Konkursu s tvrzením, že kdo se nezúčastnil Konkursu Zahrady, neexistuje. Jejich interpretace převzatých melodií je technicky náročná, velmi dobře zvládnutá a rozhodně nemá lidi provokovat, to spíš pohladit. Pěvecké imitace jednotlivých nástrojů dodávají písním atmosféru, hudební cítění a frázování je v dokonalém souladu a zážitek je příjemný. Pochopitelně žádné sdělení nebo velkou filosofii v něm nehledejte, nejde ani o žádný výboj, ale o zvládnuté zpívání s nasazením a pohodou.
A konečně třetí – pro mne nejmilejší – událost večera Piss Outside ze Žďáru nad Sázavou. Lehce ujetá a provokativní, přitom však formálně velmi ukázněná formace Luboše Machka, který vloni postoupil do finále s kapelou Blueshell. Malá, tříčlenná sestava s výtečnou houslistkou a přesně odváženým počtem tónů i slov do každé skladby. Jako textař se mohu nad poetikou kapely s neortodoxním názvem bavit a přiznat, že jsem z nich chvílemi opravdu málem učurával potěšením. Není to asi zrovna kapela pro velké amfiteátry, ale doufám, že se neztratí ani tam.
Organizace přehlídky byla příjemná, času dostatek, takže si každý mohl střihnout čtyři písničky, publikum počtem střídmé, zájmem dobré, domácí zvukař šikovný a Medvěd jako hlavní organizátor standardně dobrý.

Jiří moravský Brabec

Deštivé a studené sobotní ráno uprostřed jinak slunných svátečních dnů. To byl první květnový víkend, královéhradecký areál U letců tradičně Konkursem Zahrady začínal sezónu a pro české kapely to bylo poslední výběrové kolo. Pod organizací akce, která má tady specifické jméno Hudlovačka, je už tradičně podepsána skupina Poupata společně s Vláďou Růžou, který také celý den moderoval. Zvučil – také tradičně a výborně – Mirek Hron. A bylo to náročné, protože se kvůli obrovskému počtu přihlášených těles začínalo v jedenáct dopoledne. To už se obloha částečně protrhala a místy i zaslunilo.

Kačky hračky přijely až z Prahy. Kapela existuje jen tři měsíce a provázelo ji mnoho dětských nemocí. Také AsBest Band z Hlinska od loňska příliš nepokročil. Pak už začaly až do večera defilovat kapely zkušenější a velezkušené. Fofr z Lanškrouna navzdory názvu hraje příjemný a dobře zazpívaný bluegrass. Loňskému začátečníku – skupině Dilema z Poličky se letos dařilo. Osloví vás jejich laskavý folk celkem kvalitně provedený a zajímavé texty. Prostě – skokan roku. A ještě lepší sedmičlenné Šmehydlo, adresou v Chrasti u Chrudimě. Tiché a pokorné ale velmi dynamické, hlavně ve vokálech. Dobrá práce sólové kytary. Celek: šlapající kapela, ve stylu Poupat, která – když se zadaří – může Poupatům začít šlapat na paty. V.I.S. Petra Kuldy z Ústí nad Orlicí patří k podmanivě komorním a přemýšlivým folkovým formacím. Mnohem lépe než s violoncellem se jim dařilo v druhé půlce vystoupení s baskytarou. Hezky to drželo pohromadě a navíc dominovala výborná flétna. Jameki z Poličky se společně se Šmehydlem už prodírají do východočeské špičky. Zase akustická formace, které to dobře zpívá. Poprvé se přitvrzuje: Až z Mělníka přijelo ASM (Amatérské sdružení muzikantů) a předvedlo technicky dokonalou škálu repertoáru od ležérně odzpívaných “tancovačkovaných” kousků až po klenuté a propracované opusy, při nichž dostává sólovou příležitost mimořádná pěvecká osobnost Otilie Kopřivové. (Na albu natočeném ve studiu Mirka Hrona je repertoárový rozptyl velmi podobný.)
Kvatro je jakýmsi pobočným projektem hradeckých muzikantů. Spolek zdatných hráčů, celek zatím nepůsobí příliš kompaktně a nenapovídá, kam to celé směřuje. Teprve když se mandolína ujme vůdčí role, vše jaksi zcivilní a dostane přirozenější barvu. Další kapela vybavením elektrická, myšlením spíš akustická je z Vysokého Mýta a jmenuje se Zbytky slušnosti. Taky žádný nováček. Zajímavě atypické vokály, dunivé spodky, “kulatá” sólovka, dohromady hudebně neotřelé a zapamatovatelné.
Gamba Blues Band je z Přelouče. Plně elektrifikovaná formace na vás valí proud náramně zažité muziky. Poctivé blues, ohromně vyrovnané a nadupané. Nejlepší jak technicky tak pocitově. Domácí Proč ne, tentokrát už bez bubeníka, je to dobře, je to teď křehčí a sevřenější, víc je cítit napětí a slyšet dynamický vokál. A na důkaz, že sestava Proč ne je pořád jaksi “plovoucí” zahostuje si tu také bývalý člen Petr Říha.
Modrá kref z Pardubic. Na Zahradě se svým neortodoxním a nejlépe zazpívaným bluegrassem už dvakrát byli. Teď přidávají v repertoáru i zajímavé kousky odjinud, například Kolej Yesterday. Funguje to i bez nepřítomného banjisty Vaška Lukese, za kterého zaskakuje náhradník.
Pardubické trio Pádlo si přiváží ještě teplou desku, natočenou ve Vyšší Brodě u Honzy Friedla (ta je ovšem díky hostům o trochu “jiné” skupině). Radostné a vokálně dokonalé (chvála patří hlavně zpěvačce Daně Lukášové), autorsky poněkud staromilské. Doporučoval bych se poohlédnout po nějakém šikovném textaři.
ˇXilt z Litomyšle patří už také ke zkušených harcovníkům Hudlovačky. Jejich muzika je veselá a rozverná a barevně připomíná počátky Minnesengrů. Humor je v jejich písničkách přítomen skoro pořád, většinou se daří, jen občas sáhnou pro zbytečnou levnost. Pardubicko-pražská bluegrassová stálice Freegrass dnes evidentně nemá svůj den. Zpěvům se nedaří a (snad právě proto) celkově chybí grády. Teprve v předposlední písni s názvem Druhej dech ho kapela skutečně chytí, a je tu vokál i nálada, jak je známe z dřívějška.

Pak jsem si spolu s ostatními dramaturgy (i letos jich tu byl jako obvykle celý zástup) vychutnal ukázku projektu Eagles & Horses. Celé to uslyšíte na v pátek na Slunovratu a hlavně potom na Zahradě. Nenechte si ujít, sám jsem netušil, kolik nádherných a nám blízkých písní John Denver (jemu je celý projekt věnován) napsal. A pardubičtí a hradečtí muzikanti v čele s Radkem Novákem z Poupat je zpívají skvostně.

Jupp

V kraji jihomoravském bylo kapelami tak přehuštěno, že se tu společné kolo Trampské Porty a Konkursu Zahrady odehrávalo dva dny. V sobotu jsem - jak plyne z předchozího textu - absentoval, byl jsem v Litvínově. Zastoupili mne tedy Jiří Moravský Brabec  a Milan Tesař.
Dostat se z Litvínova do nedělní Kuřimi znamenalo další rychlý přesun. Spojovací okreska z Litvínova nás vyklopila na E55 kousek nad městem Dubí. Nevím jestli jste tudy už někdy projížděli od německých hranic v sobotu večer kolem jedenácté. Je to úžasný zážitek, v televizi ani v investigativních časopisech to zdaleka není takové jako vidět to v Dubí naživo. Zbytek cesty byl podobných zážitků prost a v Kuřimi bylo prosluněné nedělní odpoledne. Slunce zrovna zapadalo na pozadí  jeviště, ne v reálu ale na megaboardu kuřimských divadelních ochotníků, jejichž kulisy jsou každým rokem pozoruhodností konkurzně-portovních dnů.  
Společné kolo s Trampskou Portou má pro pozorovatele jednu nespornou výhodu: několik kapel, (hlavně těch tvrdších ale překvapivě i jedna trampská) se přihlásilo pouze na Zahradu, zatímco písničkáři, kteří mají svoji zahradní "Kuřim" květnovou, se tu naopak předváděli jen porotě Trampské Porty. To jsem si mohl odskočit na kafe nebo s někým popovídat. Na Lucii Faltýnkovou  (na snímku) jsem zůstal, a rozhodně jsem nelitoval. Po desetiletích chudých na ženské folkové osobnosti se teď na nás valí jedna skvělá písničkářka za druhou.
Drtivá většina kapel byla z Brna a jeho bezprostředního okolí. Pocity hrají klasický folk, přesněji řečeno smutné a pomalé písně za doprovodu stejnostejných kytar a občasných drkotavých sól. Never More, zdá se, koketují s alternativními směry, ale jejich zpěv je špatně artikulovaný a hlučný a nezachránil to ani zajímavý nápad s polárními kruhy v obilí. Blueband Gratis: první pozoruhodný moment nedělního odpoledne. Krásně jim to swinguje, zpěvačka je výborná, dobrý je i sólový zpěvák, na kostrbatá sóla kytary vlídně pozapomeneme. Celkově to má atmosféru i hudební názor. Potřebujete velmi dobře šlapající country? Nabízím brněnský Bourbon, dříve známý jako Classic Bourbon Sextet. Muzika plná hudebních obrazů, dobře zazpívaná, dobře zahraná. Ořešák, propagátor akustické hudby a organizátor tamtéž nasměrovaného festiválku, zdá se, zase omladil sestavu a ta ještě místy působila nesoudržným dojmem. Tam kde to ale sedlo,  potěšili solidním vokálním výrazem.
Blanenská formace Šnek a spol. loni už na Zahradě byla a letos je ještě o kousek lepší.Objevují se jazzové prvky, je to zpěvné, klenuté, proaranžované někde až snad příliš. Vzruch v podobě příjemného a živého rock'n'rollu přinesl brněnský The Pytel Band.
Tvrdíme-li, že kapely z Konkursu velice často šlapou na paty současným hvězdám, může to platit i naopak: úplně nejmladší (nesnáším slovo dětské) skupiny dotahují ty dospělejší. Živým důkazem jsou břeclavská Rovnátka, jakási druhá generace legendárního HB Stopu. Rytmický náboj, prožitý zpěv, aranže, že až mrzí v zádech; co víc byste si od těch "mrňat" přáli? Další poměrně mladá kapela je z Boskovic, jmenuje se Proč ne (republikově už třetí formace tohoto jména, ale nakonec proč ne) se představuje s očividnou radostí ze hry a krásně vybarvenými vokály. Vypracovanými hlasy i slušnou instrumentací se prezentuje i lehce trampsky nadýchaná skupina Zadweřama. 
Na zpravodajství z prvního kuřimského dne si budete muset počkat ve FOLK & COUNTRY od Jirky Brabce. Společně s Milanem Tesařem mne ale důrazně upozornil na kvalitu skupin Poloband, Do větru, Koňaboj a Falešná karta.  
A ještě dodatek: jihomoravská Trampská Porta má ještě svoje finále v úterý 29.4. 2003  v v brněnském sále Divadla Barka. Tam postoupili: Blueband Gratis, Duffy, Falešná karta, Lucie Faltýnková , Na chvíli motýli, Petr Hudec a Pavel Kloupar, Šnek a spol. a Bourbon. Kdo ví zda někoho z nich neuvítáme na Zahradě nikoliv jako postupujícího z Konkursu, ale jako čerstvého vítěze Trampské Porty v Ústí nad Labem. 

Jupp

Přesun z Aše do Litvínova byl rychlý a v některých částech lemovaný nabídkou přísilničních sexuálních služeb, kterých jsem nemohl využít jednak kvůli spěchu a druhak proto, že jsem jel s Hankou. Závěr cesty byl už snadný, protože Luboš a Veronika Stráníkovi jsou nejen perfektní organizátoři ale také dobří navigátoři. Litvínovská Citadela zvenku vzdáleně připomíná terezínskou pevnost (odtud snad i název), ale vevnitř je velmi útulná. To ulehčovalo i zdánlivě nestravitelnou porci dvaadvaceti přihlášených kapel. Ústecký kraj je folkově bohatý nejen na množství, ale zejména na kvalitu a rozmanitost.
Potěšující skutečností je, že kromě oficiálních festivalových dramaturgů se na koncertech Konkursu objevuje také hodně dalších, kteří tu okukují, co zajímavého by si na své festiválky nebo do svých klubů a pořadů vybrali. Konkurs se stává příležitostí pro všechny  a ne jen soutěžením o postup na jeden festival.

Žatecká country kapela Lochness je letos už dvacetiletá, pořádně se to oslaví doma na festiválku Žatecká lokálka. Léty prověřená skupina je technicky zdatná, posluchače by asi potěšilo razantnější zaujetí pro věc. Folk Pizzicata z Ústí není zatím až tak hudebně uspořádán, housle se místy tvářily jako přebytečné, ale kapela potěšila krásnými dada texty. U ústecké skupiny Two Flies & Blue Eyes mi chybělo nasazení a drajv jiných bluegrassových kapel, třeba západočeského Bodla, plzeňských  BlueGate nebo Grasscoctailu a jihočeského Pergamenu. Kapela je dokonalá v jevištní stylizaci (i když zpěv na jeden mikrofon možná působí ten pocit jisté vlažnosti projevu). V hudební rovině už tak stylotvorná není a dost nebluegrassový zpěv u formace, která se viditelně hlásí k tradici, překvapí. Tahle skupina pořádá pravidelné koncerty v ústecké restauraci Londýn (nyní na jaře v náhradním prostoru), kam si zve hosty a je dalším důkazem, jak se muzikantům na severu daří rozvíjet hudební život.  Litvínovský folk Pro kočku: hezké texty, názvuky melodií ebenovské invence, ale rozpačité vokály a nepřehledná instrumentace v doprovodu i v sólech. Ve formaci Tři svetry z Ústí nad Labem se prolnuli dva muzikanti z Pizzicata a texty (i hudba) tady byly ještě půvabnější, nápaditější a mnohovrstevnatější než tam.
Vždycky trochu trnu, když je ohlášena nějaká kdysi úžasná  legenda, kterou jsem pak dlouhá léta neslyšel. Čas většinou okorá dávné hudební půvaby a na jazyk se pak derou sentence o nemožnosti vstoupit do stejné řeky  a o tom, že mladí jsou dnes daleko dál. Přesný opak nastal, když Mirek Ošanec ohlásil Střepy ze Světce u Bíliny. Tahle kapela vnikla někdy v roce 1970, její muzikanti byli iniciátory legendárních autorských Porty v Hostomicích a nějaký čas stáli také po boku Kapitána Kida. To, co předvedli, předhonilo všechna očekávání, takhle skvěle snad nikdy předtím nehráli. A to, prosím, nabídli "jen" trampskou klasiku, především Ryvolovky. Vypadá to, že s trampskou písní to zdaleka není tak zlé, jen toho o ní moc nevíme.
Martin Šíl z Chomutova je autor a písničkář, zařazovaný mezi "kuřimské finalisty". V kapele  Lidee noire se jeho výrazná poetika kamsi vytrácí v často chybující a také poněkud ospalé interpretaci. A to je skupina dost známá a vytrénovaná na nejrůznějších koncertech a "výměnných" akcích i v rámci Folkotoče. Možná byla sobota pro ně smolným dnem. Domácí Pět oříšků pro Popelku. Těžko byste hledali v celém konkursu propracovanější a proaranžovanější vystoupení. Posluchač by chtěl smeknout před tím obrovským množstvím práce. Ale je zahlcen spoustou zvuku, ze kterého není schopen vybrat motiv, jehož by se zachytil. A když se zpěvačky na jevišti rozvlní, jste na rozpacích, jestli sledujete parodii na pop nebo pop autentický. A hned další domácí a zároveň pořadatelé - Stráníci. Klasický folk ve vzácné dokonalosti, barevnosti a s nepřestávajícím vnitřním napětím. Sepětí s klasickým folkem předvedla ostatně část Stráníků ve společném projektu s Mirkem Ošancem: největší fláky tria Peter, Paul & Mary v co nejvěrnějším aranžmá ale s českými texty. Pokud se tohle zjeví na nějakém festivalu, nenechte si ujít.
"Kapelový" písničkář Míra Kuželka má novou formaci s názvem Jafab. Písničkaří se tu s bicími, všechny nástroje jsou úsporně funkční a písničky - jak jest u Kuželky zvykem - chytré a zajímavé. Ústečtí Jakodoma se ještě loni jmenovali Dynamis, tentokrát potěšili zajímavými texty, výbornou zpěvačkou, ale nesedly jim poněkud překomplikované aranže. Mimochodem i oni pořádají v Ústí pravidelné pořady.  Dalším - zdaleka ne posledním - domácím koněm byla Kvinta. Myslím, že je teď v nejlepším období své existence, hlavně dokonalý pětihlas jsem si vychutnal. Na vokály sází i teplická sestava Naspěch. I když za mikrofony působí poněkud "neorganizovaně", jejich práce s hlasy je dost zajímavá. Příjemný folk mnohdy zabrousí až do trampské nálady, texty jsou upřímné, občas blýskne nápad, do hloubky ale zatím nemíří.   Mladá formace Bob a Bobci je z Duchcova, potěšila vymakanými vokály. V jejím středu usedl Bob Zelenka ze Střepů, tentokrát s baskytarou a dokonce s violou. Komoráček je zatím spíš ještě dětskou skupinou "odloupnutou" od dětského sboru, a tedy velmi dobře technicky připravenou. V nebývale těžké konkurenci si vedl víc než zdatně. Mám pocit, že pro tělesa tohoto typu má účast na "dospěláckém" konkursu větší význam než poplácávání po ramenou na dětských soutěžích.
Legendární litvínovské Popelky (držitelky Port z osmdesátých let) znovuožily a na pódium si v rozšířené sestavě přivedly i svoje děti. Bylo to příjemné a krásné, pamětníci jistě neopoměli zamáčknout slzu a také si uvědomili sílu tradice, která dala v Litvínově vzniknout tolika výborným formacím.
Ze sousedního Mostu přijel Zdarr, který už znáte z loňské Zahrady a který by letos mohl přijet ve funkci časované bomby. Pro zaryté folkomily má poněkud netradiční obsazení: dva akordeony, perkuse, klarinet, barytonsaxofon. No a je to paráda.

Jupp                      

Když jsme už podruhé uprostřed dubna vyjížděli ve sněhové vánic a od volantu nebylo vidět dál než na čtyři metry, honily se mi hlavou myšlenky, jestli by nebylo lepší celý ten konkurs zrušit. Tedy jakože by se vybíralo jako kdysi jen podle nahrávek na kazetách, pardon dnes už spíš na CD, DVD či MP3.
Pak se trochu vyčasilo a chmurné myšlenky odpluly. Ani když příliš nelpíte na dopravní vyhlášce, nedá se to z Prahy do Aše za míň než za tři a půl hodiny stihnout. Ten obchvat Plzně fakt chybí.
Folkovou muziku tady má obyvatelstvo spojeno především s festivalem Toulavý vítr, kterému ani distingovaná moderátorka neřekla jinak než Touláč. Tentokrát se hrálo ve velkém sále Ašského kulturního střediska, ten malý útulnější je nějak nezkolaudovaný nebo co. Akustika v tom síle místy propadala zoufalství a zvukař marně bojoval nejen s ní ale i s nezkušeností některých kapel. Ale když přišly na řadu sestavy protřelejší, dařilo se mu.
Zvuk byl nepřítele první countryové sestavy Maracas z Ostrova nad Ohří. Bubeník byl zřejmě při síle (díky němu kapela dobře šlape), a tak vedle jeho úderů už nebyly slyšet dokonce ani elektrické kytary, zejména dobrá sólovka. Ale CD, které mi kapela věnovala je docela slušné. Bezchybi (to samozřejmě není můj překlep, ale název kapely ze Sokolova), jsou opravdu bez chyby, ale zatím také bez nějakého osobitějšího výrazu. Zřejmě se tahle formace ustálila poměrně nedávno, zpěvačky ještě četly text z papíru a kytary nenabízely příliš hudebních nápadů. Ale jinak příjemný, něžný, klasický folk. Kamarádi údolí klidu z Plané u Mariánských Lázní se sice tvářili jako by právě dorazili od ohýnku (kdyby nějaký Cibulka zpracoval Portovní seznamy z časů dávných, jistě by se toho tam na ně dost našlo), ale svou hudební zralost se jim ututlat nepodařilo. Namixovali trampskou, folk i blues, nad šlapající baskytarou se občas blýskla harmonika, vokály byly sezpívané a před zpěvačkou Janou Lehovcovou musím smeknout. Drc z Ostrova nabídl zvonivý folk s pár nápady, občas se něčím zablýsklo, ale celkově vlažné, ospalé, asi ztrémované. Plasz z Chodova je mladý a zatím nevyzrálý bluegrass s dobrou kytarou a neprůbojným, nebluegrassovým a částečně i nepřesným zpěvem. Domácí Monolog hraje taky bluegrass po svém, ale má to tvar, od loňska o kus pokročili a snad se jim čase zadaří vylepšit také zpěvy.
I po zážitcích z Aše  mohu s klidným svědomím odpovídat na často frekventovanou otázku -Tak co, rodí se nové kapely - Ano, vznikají, ale ke stupňům vítězů je čeká ještě poměrně dlouhá cesta.
Druhá půlka patřila formacím, co už leccos za sebou mají a k tomu dostaly naděleno větší či menší baťoh talentu a k nakročení do síně slávy to mají už o dost blíž. Přiznejme si ovšem, že muzikanti z okraje republiky to mají při dnešních cenách benzinu a možnostech pořadatelů o poznání těžší než ti ostatní.  
Tachovská Nová tvář (na snímku) tady v Aši každoročně soupeřila se spřátelenou kapelou stejné váhové kategorie Ulice z Kraslic. Ulice už žel zmizela z folkové mapy, zato Nová tvář zkrásněla svou přirozeností a nikoliv mejkapem. Dynamický razantní ale přirozený zvuk, gradující vystoupení, plný čtyřhlas, zjevná radost ze hry, prostě paráda. A hned další zážitek pro ty, co cítí naopak akusticky - Trepka. Vokálně dost zajímavé, máte pocit, že je škoda, že už to skončilo a nebýt první ospalé a hlavně ne moc původní skladby, chtělo by se vám psát jedničku s hvězdičkou. Ale to už přichází Bodlo, jediný přemýšlivý a přitom kvalitní bluegrass v severozápadním sektoru. A po něm nastávají Potíže, domácí formace, jejíž členové teď už jsou rozeseti po krajině až po Plzeň. Na to, že příliš možností zkoušet asi nemají,  je to hodně čitelné a konzistentní a jako posluchač si to spíš prožijete, než abyste si dělali nějaké poznámky.
Pak ještě povídání s kapelami, pár piv na sejšnu, kde se spíš přetřásají zážitky než že by se hrálo, a pak honem spát, ráno je zrychlený přesun do Litvínova, kde to všechno začíná už po poledni.         

Jupp     

Den první.
Pražsko-středočeské kolo nabízelo zážitky zajímavější než předkola, která jsem viděl před tím (to v minulosti nebylo pravidlem) a mnoho kapel prošlo od loňska výrazným vývojem a zlepšením. To platí například o trampské Nostalgii, která loni spíš ještě trčela víc "v hospodě" než na pódiu a letos už se chystá na natáčení desky. Výrazně ji posílil zejména nový kytarista. Také Grandis hraje mnohem líp a jistěji, než jsme byli kdysi zvyklí. Vyrovnané vokály "sedí", ale určitě by potěšilo ještě víc spontaneity. Říčanský Flok je novou modifikací zaniklé Těžké pohody. Je složen ze zkušených muzikantů, je se možná za krátkou dobu nestačil ještě usadit. Chesed ve Emed je nový projekt  protagonisty bývalého Chesedu Zuzany Wirthové. Trio je postaveno na jejím sólovém zpěvu a přiznám se, že jsem chvílemi trochu nostalgicky vzpomínal na už rozpadlou kapelu vždy plnou života. Poměrně mladá (nebo teprve objevená) skupina Vnitřní světlo působí neobyčejně příjemně. Vychází z  folkové klasiky a jako jedné z mála sestav to swinguje. Dobře pracuje s vokály i s rytmikou, občas ji ale zradí zřejmě malá zkušenost s mikrofony. Grian je formace keltského ražení, technicky i stylově dobře vypravená, jen ta energie zatím trochu chybí. Qjeten v čele se zpěvačkou Květou Krejčovou oslnil, to tam je přešlapování kapely v minulých letech: klenutost, dynamika napětí a drajv i vybarvené aranže kapelu zdobí. Relativně komorní a zeštíhlený Štrůdl patřil také k hvězdám prvního večera. Má jak na razantní až trampský odpich i na křehkou poetickou písničku, které byla na celém kole z nejlepších. A konečně True harmony (na snímku) - devítičlenný od minula trochu zmenšený sbor dospěl už k interpretační dokonalosti a postupně nabírá do plachet trochu té černé barvy. Paráda.     

Den druhý
Propojení Prahy a Středočeského kraje se ukázalo jako docela zajímavé nejen pro srovnávání, ale i pro to, že pokud by se středočeský Konkurs konal třeba v Čáslavi, měly by to kapely z Rakovníka zatraceně daleko. Navíc se u mnohých kapel dost těžko dá rozlišit, odkud vlastně jsou, protože jsou namixovány z Pražáků i Středočechů.
Panelákoví fotři jsou tradiční ozdobou pražských Konkursů a i letos se představili i ve druhé formaci Třetí dech, která na rozdíl od crazy "fotrů" je i v humoru víc hlubší a zamyšlenější a  připadá mi, že je to pro kapelu i směr do budoucna. Vlašimsko-pražská sestava Markéta a Lazarové přináší na jeviště kombinaci folku, alternativy, vážné hudby i jazzu v přiměřených poměrech a taky trochu inspirace starým Nerezem. Dobrý tip pro pořadatele, kteří disponují nějakou komorní scénou. Hluboké nedorozumění naplňuje prostor hutným folkem s vypracovanými kytarami, dobrým vokálem a výbornou zpěvačkou Eliškou Zachariášovou. Jedna z nejlepších kapel nejen večera: Šantré. Swing, švih, rytmické nápady, zajímavé hlasy a vůbec ukázka, kolik skvělé muziky se dá udělat ve třech. Myšáci jsou na folkové scéně zatím nováčky, i když jinak jde o zkušené muzikanty a hlavně zpěváky. Navíc mají velmi zajímavou a neobvyklou sféru zájmu - africký folk. Až se trochu za mikrofony otřepou bude to asi hodně zajímavé. Čtyřčlenný Lístek (na snímku) je jedničkou a zdaleka nejen na pražské trampské scéně. Úsporná, ale razantní instrumentace, kvalitní vokály a zpěvačka Sylva Čekalová, která kromě výborného hlasu ovládá panovu flétnu tak, jak v našich končinách opravdu není zvykem. Nedalo mi moc práce přidat k jejich jménu poznámku, že určitě někam pojedou. Druhý večer byl docela pěveckou hostinou a zapadli do toho i závěreční Bezefšeho, kteří nedávno přestáli nějaké ty personální krize, a vyšli z nich ještě lepší.

Den třetí, nejdelší
Na spřáteleném internetovém mediu se zrovna diskutuje o potřebnosti pokoncertní debaty porotců či dramaturgů s muzikanty. Já osobně se snažím, aby na Konkursech Zahrady tahle vymoženost byla samozřejmostí a tam, kde to organizačně prostě nejde, se aspoň snažím prohodit pár slov s kapelami během koncertu. Většinou nazvučování další kapely zabere čas dostatečný na to, aby se obě strany (muzikanti i já) dozvěděli to nejpodstatnější.
V Bohnicích je na to pokoncertní povídání vybrána zimní zahrada a první dva dny se tam jako vždy s kapelami debatovalo. Třetí večer nás všechny zaskočil: převažovaly skupiny elektrifikované a s bicími a to trvá vždycky podstatně déle. Navíc si některé kapely přesunuly vystoupení na tento den (když je pořadatel "hodný", vždycky se mu to nakonec vymstí). Suma sumárum, koncert končit krátce před půlnocí, poslední autobusový spoj do centra na nikoho nepočká. Tak jsme pro tentokrát debatu zrušili a kapelám se za to jménem všech zúčastněných omlouvám.

Bůhví patří k nejlepším pražským kapelám. S radostí sleduji, jak každý rok o trochu povyrostou. Jejich radost ze hry koresponduje se swingovou lehkostí, a tak lituji, že nemám někdy čas zaskočit na jejich celý koncert. Ale jejich deska je ještě o něco lepší, než to, co předvádějí na pódiu. Poměrně mladá Appaloosa zatím hledá svůj výraz, projev je dost nesmělý, vokální aranžmá neobratné. Nedařilo se ani zkušenější Banalitě, zpěv je neukázněný a instrumentalisté na sobě ještě musí dost pracovat. Hudba kapely Nemesha   je zajímavá, působí trochu jako z jiné planety, je křehká a zvukově zvláštní, originálním způsobem využívá dobro. I když je vše zatím na začátku, zdá se, že se to bude zdárně vyvíjet a že si kapela najde pro svůj osobitý výraz i příslušné publikum. Skupina Piosenki je poměrně ambiciózní folkový projekt (nenechte se zmýlit názvem, s folklórem to má pramálo společného). Svébytný zvuk a dobrá zpěvačka jsou dobrým vkladem do začátku, uvidíme, jak je kapela v dalším směrování zúročí. Jauvajs byl bez diskuse vrcholem třetího bohnického dne. Ze všech "kelťáren", které bylo kde na konkursech slyšet (některé vitální ale neumělé, jiné zase zručnější a chladné) působí tahle kapela nejpřesvědčivěji. České texty jsou tady předností (Jauvajs nevznikl jako keltská kapela, ale postupně se do této melodiky vnořil), pěvecky je to skoro úžasné a nemůže vás to nestrhnout. Kapela Techtle mechtle je dalším konkursním nováčkem. Z muzikantů vyzařuje hudebnost i energie, bohužel příliš přeplněné aranže utopily nejeden zajímavý motiv, sólová kytara nabízela málo srozumitelná sóla a tady se projevila nejvíc "řezničina" některých bubeníků večera - bicí ač nenazvučeny přehlušovaly vše zajímavé v okolí. Jozero je zkušeným harcovníkem Konkursů, hráčsky se stále vylepšuje (o vokálech se to nedá ve všech případech tvrdit). Není mi příliš jasné, proč se tahle vcelku neagresivní formace snaží dál a dál přitvrzovat. Jako by stále hledala nějakou významnější ideu než ideu rodinné kapely. A "lehce erotická" témata jí vysloveně nesedí. Zlomvaz je vlastně stále hledající se kapelou a díky vytrvalé obměně personálu nikdy nevíte, jak to dopadne. Momentální stav: technicky na úrovni, ale nebýt saxofonu se tam jinak nic moc neděje. Citelně slabší než loni. Lahůdka na konec: NOI. Hravé, příjemně lehké, lehce alternativní. Zase jednou odněkud tryská hudba i nápady. Vhodné pro všechna komornější prostředí, nenechte si ujít.     
Dodatek přebírám z InternetFolku: Konkurs Zahrady Praha a Střední Čechy - hlasování diváků - celkové pořadí:
1 - 3. Markéta a Lazarové, Šantré, Lístek. (se shodným procentem obdržených hlasů).Písničku ve studiu Klíč manželů Marianových si natočí Markéta a Lazarové (ze tří vítězů vybral jednoho odměněného pořadatel.)
Další pořadí: 4. Qjeten, 5. Grian, 6. Flok, 7. - 8. Štrůdl, Chesed ve Emet, 9. Techtle mechtle, 10. NOI        

Jupp    

To počasí se na duben moc nevyvedlo. A navíc se sešlo několik akcí Konkursu najednou. Takže Jirka Moravský Brabec se vydal do Mohelnice na poslední předkolo Moravského vrabce (výsledky najdete na homepage), já s Hankou jsme cestovali ve vánici na jihočeský Konkurs do Jindřichově Hradci (o tom tady v nejbližších dnech) a v Turnově den po klání kapel  sledovali české semifinále Zahrady písničkářů  Vašek Feštr a Jeroným Lešner. Druhý z těchto výběrců celou situaci popsal.

Jupp

Alena Vítová - šikovná mladá kapelnice dětské skupiny Berušky v roli písničkářky. Alena se rok od roku velmi zlepšuje a předvedla famózní pěvecký výkon. Ve své věkové kategorii představuje autorskou špičku. Obzvlášť milá byla poslední skladba s klavírem.

Theodor Adla - muž s razantním a místy až hrubým humorem. Možná si nesprávně nastavil zvuk, nebo mu vystoupení pěvecky nesedlo.

David Vitinger - popový autor a zpěvák s pražským dialektem. Výrazný hlas, melodické písně - podobné Martinu Šílovi nebo Jindrovi Kejakovi. Doporučen do Kuřimi jako náhradník.

Zuzana Rychnová - loni postoupila až do Náměšti v duu s Petrou Libovickou. Letos se představila v duu s houslistkou Danou Koudelkovou. Rezervy v aranžích a nepřirozené naučené průvodní slovo letos zmařily postup dobře obsazeným semifinálovým kolem dál.

Nestíháme - Honza Řepka a Petr Ovsenák - kytaristé píšící a hrající akustický bigbeat, od loňska na sobě hodně zapracovali a vyplatilo se. Stejně jako loni i letos postupují do Kuřimi a o jejich postupu asi nikdo v sále nepochyboval. Doufám, že tito dva studenti mají v šuplíku i další hity, kromě písně Chyťte zloděje.

Petr Kundrát - countrybeatový muzikant a přiměřený zpěvák si přizval k hostování známého improvizujícího houslistu Slávka Formana. Škoda, že v recitálu chyběla jediná zapamatovatelná pasáž. Asi každý v sále se musel ale ptát - co zbude z tohoto recitálu, až Slávek zrovna nepřijede?

Zbyněk Zeman - zahrál své starší i novější skladby s typickým bizardním smyslem pro humor a poetiku. Vynikající texty bohužel ztrácejí nezcela jistou intonací a neprecizní výslovností. Zbyněk každoročně balancuje mezi být a nebýt v Kuřimi, letošek znamená nebýt.

Michal Němec pro mě představoval literární vrchol večera. Minimalistické až téměř monotónní skladby, velmi pečlivě připravené v celkově velmi důstojném a kompaktním zpracování. Postup zasloužený, i když velká scéna pod širým nebem zpravidla tomuto druhu hudby nepřeje.

Zdeněk Vidlák - člen absurdního sdružení Panelákoví fotři reprezentuje věkem vyzrálý humor a dobře mířené skladby v pečlivé písničkové formě. Nevšedně lyricky cynický pohled na povodňový Karlín zaslouženě pobavil celé divadlo. Ve srovnání např. s Jardou Urbánkem má Zdeňkovo vystoupení větší drajv, Jarda je zase poetičtější.

Michal Knébl - stálice písničkářských soutěží. Primitivní až vlezlé popěvky s místy dosti tvrdými pointami tvoří ostrý kontrast vůči písničkářům intelektuálním básníkům a pravidelně sklízí zasloužený úspěch. I Michal se pohybuje na hranici být či nebýt v Kuřimi, za svůj letošní výkon však jednoznačně postupuje.

Michal Rádl - poslední dva roky hrál nejen v Náměšti, ale i na Folkové růži. Minimalista, symbolista a pozoruhodný výtvarník. Letošní hudební výkon však ve srovnání např. s Michalem Němcem k postupu nestačil.

Roman Köhler - pro mě objev semifinále. Jednoduché metafory v zajímavém harmonickém prostoru. Chytlavé a přitom rozhodně ne prvoplánově romantické. Napůl jako pomalé skladby Ivana Hlase, napůl Marcel Kříž.

Hanka Schödlbauerová - vystoupení v duchu pop music. Zajímavý pěvecký výkon bohužel narážel na úskalí textařského řemesla, čímž v některých momentech působil nechtěně absurdně.

Jeroným Lešner

Turnovské divadlo je jedním z nejkrásnějších, v sále je útulno a v přísálí si vždycky můžete příjemně popovídat s příjemnými lidmi. A přestože hlavního organizátora Vaška Feštra zrovna ten den pustili z nemocnice, jeho žena Dana celou organizaci zvládala se suverenitou a grácií. V sál se sešlo kromě diváků neuvěřitelných osm dramaturgů a Mirek Ošanec s moderátorských mikrofonem dělal z maratónu příjemnou procházku. 
*
Kdybych chtěl stav muziky v Libereckém kraji charakterizovat nějak stručně, stačily by dvě věty: 1. Je tu znát vliv Ciskotéky - hudební školičky manželů Cidlinských, jejíž současní i bývalí frekventanti se v Konkursu pravidelně objevují. 2. V kraji hodně přitvrdilo.
*
1. Z toho prvního soudku se představily Amazonky, Wet Pain, Jantar a Berušky. Amazonky sleduji už pár let a obávám se, že jejich muzika se na rozdíl od ostatních formací příliš nevyvíjí. Tentokrát se přidaly i technické nedostatky a nesmělý projev. Wet Pain je vlastně dřívější Ontario, které mělo ještě v době nedávné slušnou pozici a docela ujasněné směrování. Došlo k jakýmsi personálním změnám a torzo kapely s novým, dost nešťastným názvem začíná vlastně úplně od nuly. Zpěvačka téhle kapely funguje ještě ve formaci Jantar (infekce přejmenovávání zachvátila  i ji, ještě na přihlášce do Konkursu se jmenovala Slunečnice),. kde to jde - alespoň technicky - o poznání lépe. Berušky jsou rok od roku zajímavější, hlavně jejich protagonistka Alena Vítová na sobě pracuje a také píše písničky plné humoru a příběhů.
U toho akustického ještě chvíli zůstaňme: Alena Vítová se představila i jako zpěvačka  kapely BG Bazar, kterou známe už pět let, ale tentokrát se jí vysloveně nedařilo. Rozsvětlilo se trochu teprve tehdy, když zpěvačka dostala sólovou příležitost.
Liberecké trio Skoro (ve skutečnosti se to píše S.KO.R.O., ale to si stejně nemůžete zapamatovat) zní hodně zajímavě, vyvažují křehkost a razanci, mají výbornou zpěvačku a je to o něčem.   
*
2. Přitvrzuje. Jedenáct ze šestnácti skupiny mělo v sestavě bicí. Scéně dominovaly dvě soupravy a u nich se střídali bicisté leví i bicisté praví. Jen málo bubeníků zvukově respektovalo komorní prostor divadla,  tak se přidávalo i na nástrojích a zpěv šel zpravidla do kytek. Čestnou výjimkou je výtečný bubeník Vltavínu.
Ty kapely se dost málo lišily obsazením a pokud by v sále seděl nepřiliš zorientovaný posluchač, odnášel by si asi pocit, že celou druhou půli vlastně hrála jedna kapela, u níž se střídaly zpěvačky. Ty přinášely rozmanitosti asi nejvíc: od nedbalé ležérnosti po šatníkovou eleganci, od rockové dravosti (tradičně Šárka Hulíková z Netřesku) přes ženskost či exaltovanost až popovým jistotám (Olga Pytlounová z Modrých houpaček na snímku.)
Většina těch zpěvaček byla výborná, osobitá a svým způsobem zajímavá. Kdybych měl mezi nimi vybírat, asi bych volil Romanu Rychtaříkovou z Juwel Folku.
*
Juwel Folk  společně s Vltavínem také svým způsobem dobře vybočily z proudu. Obě kapely dozrály k jisté osobitosti a přesvědčivosti. Všimněte se, že jsem nepoužil termín, že "ty ostatní převyšovaly". Konkurs není soutěž a netroufal bych si rozhodovat, kdo byl lepší a kdo horší podle klasických "porotních" měřítek. Místy mne napadala až kacířská myšlenka, že když je kapela "nadupanější", nemusí to zdaleka znamenat, že je také výraznější.
*
Nakonec jsem si nechal něco, co se odehrává jednou za čas. Vypadali, jako že nevědí proč tady jsou a o co tu kráčí. Zahráli a strhli hlediště k dlouhotrvajícímu aplausu, dokonce k nevídanému potlesku po jednotlivých sólech. Na repertoáru mají rocknrolly a blues. Studenti a školník turnovského gymnázia Basama s fousama.

Jupp              

Na úvodních předkolech Moravského vrabce dominovala postava Jiřího Moravského Brabce (není to absolutní rým?), a tak pro mne začal letošní Konkurs Zahrady až aprílově na apríla v Plzni. Divadlo Čas je čím dál útulnější, i když to před lety při jeho otevření ani moc nevypadalo. Sídlí na náměstí a to je výhoda (trefí tam i blbec) i nevýhoda: na náměstí ten den probíhala jakási aprílová maxipouť a muzikanti se museli prodírat davy konzumujícími zadarmovou takykulturu. Nakonec ten hepening nějaký vtipálek završil telefonickým ohlášením bomby, takže diváci Zahrady už se nemuseli prodírat, ale zase většinu z nich policisté přes náměstí do divadla nepustili. (Telefonní bombisty bych trestal vyříznutím jazyka; bylo by to rychlé a demokratické.)
*
V sále měl Hanuš Klůs z pořádajícího KS Esprit vše pod kontrolou jako obvykle, zvuk byl perfektní, jen narychlo sehnaný spíkr (jméno jsem pro jistotu zapomněl) toho věděl o folku podstatně méně než já o časování nepravidelných sloves ve svahilštině a muzikanti v sále si největší perly pečlivě zapisovali.
*
Kapel bylo jedenáct, mezi devět plzeňských a jednu z Blovic se vetřel Pětník z metropole, údajně proto, že v čase řádného pražského termínu dlí jedna členka v Chile nebo někde tam podobně. Pětníků je překvapivě pořád pět, stále se neobtěžují taháním nějakých nástrojů a zpívá jim to zase o poznání líp a s nápady. Jen bych ve swingových věcech přidal nějaký swing.
*
Abych nezapomněl: tohle kolo bylo společné s Trampskou Portou  a sedm postupujících  do nadregionálního kola (TP je povětšinou trojstupňová) bylo důsledně vybíráno podle kvality, nikoliv podle trampskosti. Dobrá zpráva.
*
Prsten Petra Hubacze je sestavou velmi zkušených a sehraných hudebníků, ale posluchač ožije až při písničce autorské dvojice Míša Röhrich a Přemek Haas, kterou přesvědčivě zazpívá baskytariska Romana Tomášková (jinak Toman a lesní panna a Vojta Zícha a Druhá míza).
*
Fregata (na snímku) je zkušená trampsko-folková formace s razantním projevem a dokonalými vokály, na které hned tak někdo nemá. Myslím, že její kvality jsou za hranicemi Plzně zatím nedoceněny, což je škoda.
*
Zajímavá věc: z jedenácti kapel jich bylo jedenáct skvělých nebo aspoň dost dobrých. Kam se poděly ty slabé? Rozpadly se? Netroufají si do této konkurence a hlásí se raději do jiné soutěže? Nebo jsou ti méně zkušení už tak mladí, že obsazují hlavně všechny tři dětské soutěže? Nebo rezignovaly na nějaké vyšší mety a objíždění bálů jim stačí? Odpověď zatím neznám.
*
Bluegrass Carrabiny poněkud zklamal, to, co kapela hraje na své nedávno vydané desce je mnohem lepší a zajímavější. Zato další dvě modré rostlinky BlueGate a Grasscoctail jsou potěšením pro ucho, i když militantní tradicionalisté by v obou případech skřípali zuby. Obě kapely mají dominantní a nepřehlédnutelný ženský prvek (Ilonu Šemorovou a Irenu Motlíkovou), obě právě točí desku - Grasscoctail doma v Plzni ve studiu PyHa, BlueGate ve Vyšším Brodě u Honzy Friedla (tam se teď nějak cpou všichni, zdá se, že Friedlovo studio má nejlepší poměr výkon/cena) a obě ji v dohlednu vydají u plzeňského Aviku (který ve foyeru představil svůj dlouhý a přehledný katalog - nevím, že by se někde jinde někdo takhle pečlivě věnoval kapelám z regionu.)
*
Romana Tomášková je osobnost nejen jako zpěvačka a instrumentalistka, ale také jako autorka zajímavě poetických textů. A její kapela Toman a lesní panna má příjemně hladivý ale přesvědčivý projev. V jednoduchosti je genialita.
*
Což platí dvojnásob o teď už jen triu Bory (proti loňsku chybí trubka i bicí, navíc tentokrát zaskakoval vypůjčený baskytarista), zpěvačka  byla nejvýraznějším zjevem celého večera. Bory si nenechte ujít, i když ten název může u leckoho vzbuzovat asociace všelijaké.
*
Takže to je ode mne jen pár postřehů, reportáž do F&C píše Tomáš Hrubý. Kromě nás dvou a trampských porotců to vše sledoval ještě Šaolin (Folkování pod komínem) a Pája Jindrák (Klub Lišák). Takže pokud bychom přičetli i festivaly jejichž dramaturgům předáváme tipy, by se úspěšné kapele mohlo teoreticky dostat pozvání na třináct festivalů. Jasně, že jenom teoreticky.      
 Jupp    

P.S. Kolem jedenácté jsem opouštěl Plzeň. O půlnoci se tam upálil student druhého ročníku Pedagogické fakulty.