Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

 

 
HOME ZAHRADA 05

ZAHRADA 2004
2 . - 5. 7. 2004
Náměšť na Hané u Olomouce
15. ročník

Fotogalerie M. Truhláře 1

Fotogalerie M. Truhláře 2

Fotogalerie M. Truhláře 3

Výsledky

Zahradní barvy 2004

(Nejen) na dojmy ze Zahrady 2004 se muzikantů ptal Vašek Müller

Michal Němec (Jablkoň)

Jablkoň patří každoročně k největším hvězdám večerních zahradních koncertů. Loni se diváci velmi zasmáli u písně Kdopak nám zazpívá a letos bych za hit Zahrady podle ohlasu v hledišti asi určil Hovada boží. Zdá se, že Jablkoň k Zahradě neodmyslitelně patří. Kdy se Jablkoň na Zahradě objevila poprvé? Hrál jste již na velkém množství domácích i zahraničních festivalů, je Zahrada v něčem specifická?

Statistiky a přesné údaje ke mně příliš nepatří. Myslím, že jsme na Zahradě cca pošesté, takže poprvé to mohlo být tak v roce 1998. I když možná je to trochu jinak. Zahrada je velký festival, ale hráli jsme na větších (např. Rosskilde, nebo Vancouver Folk Fest). Žádný z takových festivalů (i třeba menších) však, ani zdaleka, neměl takovou zvláštně pospolitou až domácí atmosféru. Když na Zahradu přijedu, mám pocit, že ty spousty lidí (návštěvníci, pořadatelé i muzikanti) k sobě patří a žijí tam na té stráni i kolem vlastně pořád. Já je jen tak jednou za čas navštívím a je mi s nimi dobře. Jako třeba když jezdívám k tetě.

Vánoční album, které se má na podzim objevit na pultech, jste natáčeli v létě. Musí se pro nahrávání takové desky nějak speciálně navozovat v létě vánoční nálada? Nebo u CD s předpokládaným názvem Hovada boží není poetická vánoční atmosféra bezpodmínečně nutná?

Vánočně nevánoční nálada z minulého roku ve mně zůstala natolik živá, že se k ní kdykoli bez problémů vracím. Koneckonců tu tradiční jako by ladovskou v sobě nosím už od malička a velmi se snažím, abych si jí podržel. Poetická atmosféra nepochybně nutná je, bez ní by to nešlo. Ale aby byla  dnešní, musí ji neustále fackovat ta chtivá a pokrytecká realita, pro kterou není nic svaté. Zkrátka stačí si představit společné cinkání zvonků a nikláků a máme současné Vánoce jak vyšité. Do toho se pak člověk dostane lehce i v létě.

Tomáš Suchý (Ponožky pana Semtamťuka)

Skupina Ponožky pana Semtamťuka vyhrála (i když pod názvem Ponožky Framáše Sužíka) v roce 1994 vůbec prvního Krtečka. Soutěžili jste i letos. Jaké máte na výhru před deseti lety vzpomínky? Můžeš srovnat tehdejší soutěž s letošním kláním o Krtečky?

Když už mám tedy srovnávat Krtečka tehdy a teď, musím říct, že ten rozdíl je obrovský. Před těmi deseti lety totiž proběhla soutěž naprosto spontánně. Nikdo, a to jak účastníci Konkursu, tak diváci, něco takového vůbec nečekali, a tak dal každý svůj k svému úžasu nabytý hlas tomu, kdo ho v tu chvíli nejvíce zaujal. Naproti tomu dnes je to soutěž s tradicí, její rozměr je daleko profesionálnější (natočení CD, atd.), za kapelami dojíždějí jejich početné fankluby, již předem rozhodnuté protlačit své koně, ba dokonce jsem slyšel, že jeden fanoušek kupoval od nezúčastněných diváků (a že jich v kempu bylo) hlasovací lístky za pivo, a tak je to celé zase spíš o vytrvalosti, shánčlivosti fanouškovských základen, než o nějakém zjevení. Co se ale určitě nezměnilo, je radost. Radost z možnosti zahrát si na vynikajícím festivalu. Radost z tleskajícího publika, radost z toho, že výborných kapel je stále víc. Zkrátka radost a to je dost.

Ponožky pana Semtamťuka se vracejí na pódia po několikaleté koncertní pauze. Jistě jste měli svou posluchačskou základnu. Daří se kapele navázat na dobu před pauzou nebo začínáte jakoby od začátku?

Je to tak, donedávna jsme trošičku lenošili. Ale s tím už je konec! Ponožky už jsou zase na nohou a hřejí a hřejí. Od začátku roku jsme odehráli přes čtyřicet vystoupení, natočili klip, demo s novými písničkami, děláme na wéwéčkách (do vánoc už určitě pojedou. Těšte se!), zkrátka je lepší neustále znovu začínat, než skončit. A diváci? Snad si nás zase objeví. Dáme jim čas.

Robert Křesťan

Letošní zahradní koncert Druhé trávy končil až před třetí hodinou ranní. Když si vzpomenu na skvělou atmosféru hledišti při vašem vystoupení, zdálo se mi, že právě tato pozdní (nebo spíš brzká) hodina byla paradoxně v něčem pozitivní. Jaká je vaše vzpomínka na tento koncert?

Ani jsem nevěděl, jak to probíhá. Pět hodin čekání a neustálé re-soustřeďování mě psychicky dost vysílilo. Nakonec jsem měl docela dobrý pocit, ale myslím, že velká část obecenstva odešla spát už před začátkem našeho setu. Bylo přece jen už čtvrt na tři ráno.

Ještě nedávno vystupovala Druhá tráva nejen v akustické, ale i ve velké elektrifikované verzi. Na internetových stránkách www.druhatrava.cz, je však dnes uvedena pouze akustická sestava bez bicích. Velká sestava již nekoncertuje? Proč nastal příklon k akustickému zvuku?

Druhá tráva je v současné době akustická. Nedělal bych ze střídání akustických a elektrických období žádnou vědu a nehledal bych za tím nějaké hluboké důvody. Většinou to stejně vyplývá z lidí. Této sestavě prostě sluší akustická muzika.

Michal Knébl

Při tvém vystoupení na soutěži o Krtečky se přihnala průtrž mračen a ukončila nejen tvé vystoupení, ale celou soutěž. Jak jsi celou situaci viděl z pódia a jaké panovala atmosféra mezi soutěžícími, když bylo rozhodnuto, že se písničkářský Krteček na Zahradě letos udělovat nebude?

Já to viděl tak, že jen co jsem začal hrát, tak během třiceti vteřin všichni diváci zdrhli. No, stál jsem za mikrofonem a čuměl jak puk. Ovšem jeden z mokrých diváků, upalujíc pod jevištěm na mě zařval: “Nebylo to tak strašný!” Tak si říkám, třeba přeci jen utíkali před průtrží mračen?! Pak jsme se s Davem Vysloužilem a Jardou Urbánkem uchýlili do průjezdu za hospodu k záchodům. Tam jsme si zahráli tak dvě hodinky, koukalo na to kolem padesáti lidí. Ba i sám velký Jerry Lešner tam dal něco k dobru. Už dlouho jsem si tak hezky nezahrál.

Kolegové písničkáři brali zrušení soutěže normálně. Zahrada není jen soutěž o Krtečka. Dali jsme pivko, pokecali, na amfiku na velikány pokoukali… Den před tím jsme si krásně zahráli na zámečku. Je to v sále, lidi jsou na dosah ruky. Člověka potěší, když vidí zblízka, že mu diváctvo i brečí smíchy… No, kdyby to bylo na mě, tak Krteček na zámečku by se mi líbil víc. Ovšem Urbánkova definice folku - “Projetej benzín a nasraná manželka” - nepřestává platit.

Tvá píseň Balada o duševní nevěře se objevila na albu Drobnosti mistrů (dále V. Merta, J. Burian, J.Dědeček, Z. Vřešťál a další), které vyšlo již v roce 1988.  O tomto projektu se asi všeobecně moc neví. Jak k této spolupráci došlo? Víš, kolik se této desky prodalo?

Drobnosti mistrů dával dohromady Zdeněk Vřešťál tak, že oběhl slavné a vymámil z nich ty největší ptákoviny, které většinou hrají až po posledních přídavcích, když už není co dodat. Podmínka stopáž do minuty či lehce přes. Pamětníci ví, že tehdy byly vinylové malé desky, jedna píseň na každou stranu (proto SP – single), dále Long playing – LP desky, kam se už vešlo celkem kolem patnácti písní. Zdeněk se rozhodl vyprodukovat nejmenší LP na světě tak, že vezme malou (SP) desku a na každou stranu dá šest krátkých písní. Kolik se toho prodalo vůbec nevím. To mě tehdy moc nezajímalo. Ale říkal Zdeněk, že to zkusí zopakovat a posbírá opět krátké písně od slavných začátku 21.století. Na CD se jich vejde určitě přes čtyřicet? No, bylo by fajn, kdyby mu to vyšlo. S tou deskou jsem si užil spoustu psiny. Když jsem v nějakém klubu říkal, že bych si u nich chtěl zahrát, slýchal jsem obvyklé: “A vy jste kdo?” Tak jsem vytáhl desku a tam Merta, Suchý, Voňková, Eben, Burian, Knébl… Velitel klubu se pak evidentně styděl, že takového velikána nezná a hned se mnou upekl nějaký termín. Chudáka nenapadlo, že Zdeněk tam šoup´ kromě hvězd i jednoho či dva outsidery. Jo, to bylo slávy vyjít v roce 1988 na nosiči…

Milan Milda Dvořák (Falešná karta)

Jaké byly tvé pocity, když jsi se dozvěděl, že Falešná karta skončila v soutěži o Krtečky na čtvrtém místě? Spokojenost s výborným umístěním nebo spíše lítost, protože Krteček těsně unikl?

Měl jsem obrovskou radost, že jsme dostali tolik hlasů. Ani v nejmenším jsem nebyl naštvanej, že jsme Krtečka nezískali. Před Zahradou jsem si říkal, že by bylo pěkné, kdybychom skončili tak někde v polovině.

V šuplíku Honzy Hučína (http://suplik.petnik.cz/.) se mohli čtenáři dočíst: “Čtvrté místo Falešné karty je bomba a děs zároveň. Jak je vidět, umění a invence nebývají v divácké soutěži důležité, hlavní je mít (v dobrém smyslu) správné kamarády.” To jste měli na Zahradě opravdu tolik kamarádů, že vás jejich hlasy vynesly až tak vysoko? Nebo snad bylo povinností každého trampa na Zahradě dát hlas Falešné kartě?

Nevím moc, co by se na to dalo odpovědět. Zřejmě jsme 497 diváků zaujali něčím víc, než jiné kapely. To už by byla ale otázka spíš na ty, co nám dali svůj hlas. Rozhodně jsme si ale žádné “hlasující kamarády” na Zahradu nepřivezli. Uznávám, že vyspělejším muzikantům se může zdát naše muzika jednoduchá, ale my naší muzikou žijeme a dáváme do ní všechno. 

David Řehák (Koňaboj)

Koňaboj byl ještě na Zahradě 2003 neznámou skupinou, jenže vyhrál Krtečka a na Zahradě 2004 už křtil na samostatném (!) koncertu desku vydanou u Indies. Téměř snová kariéra. Byl tento koncert důstojným završením tohoto “zahradního” roku?

To rozhodně ano. Celý rok jsme jezdili po nejrůznějších malých i velkých festivalech v České republice, zavítali jsme i na Slovensko a Zahrada pro nás byla nakonec tím nejpříjemnějším završením “zahradního” roku. Jednalo se opravdu o jedinečnou atmosféru, a to nejen na závěrečném galakoncertě, ale i při nedělním vystoupení a křtu u Kapličky.

Objevili jste pro Zahradu kapelu Zádruha. Odkud přišel podnět ke spolupráci a byl problém přesvědčit Zádruhu k vystoupení na Zahradě?

Spolupráce s cimbálovou muzikou Zádruha má kořeny v dlouhodobém přátelství Jiřky a kluků z cimbálky. Když nás s nimi seznámila, tak jsme si hned padli do noty, a to nejen po hudební stránce. Odtud se pak odvíjela další kooperace, která vedla až k hostování Zádruhy na našem CD a následně k řadě společných koncertů. Proto když jsme se dověděli od Juppa jeho zámysl o společném vystoupení na Zahradě 2004, tak jsme Zádruhu nemuseli ani chvilku přemlouvat. Brali to jako jasnou věc. No a pokud vím, tak se jim hudební dovolená v Náměšti moc líbila.

Petar Introvič (Bluesberry)

Skupina Bluesberry nevynechala žádnou Zahradu již mnoho let. Organizátoři tvrdí, že tento festival je multižánrový, někteří diskutující v internetových diskusích vidí tuto přehlídku jako čistě FCT. Zajímal by mě pohled bluesového muzikanta, cítíš se na Zahradě jako host z jiného žánru, než na jaký je festival zaměřen, nebo ji  vnímáš jako festival bez striktních  žánrových hranic, na nějž blues samozřejmě patří?

Asi před třiceti lety jsem byl nadšený obdivovatel  dokumentárního filmu, který měl prostý název: Newport 1963 - 1965. Šlo tuším o hodinu a půl dlouhý film, o průřez festivalem v Newportu, kde hráli vedle sebe na jednom pódiu hvězdy i začínající hvězdy folku, bluesu, bluegrassu...: Sonny Terry + Brownie McGhee, Bill Monroe, Paul Butterfield Blues Band, Bob Dylan se svojí elektrifikovanou kapelou, Howlin Wolf, Joan Baez, Peter, Paul & Mary, Pete Segger ... No a lidi se bavili, ať jim bylo 15 nebo 80 let. Hudba akustická, elektrická, s bicíma, bez bicích. Prostě jen a jen skvělá muzika. O nic víc nešlo. Já byl z toho uchvácený a ten film jsem viděl alespoň dvacetkrát. Na Zahradě se tudíž cítím jako doma. I když něco mě bere, něco ne. Ale to je normálka. Zahrada je prostě zahrada se spoustou různých květin (ať čerstvých nebo uvadlých)! Tak to má být. Jinak já se snažím tvrdit, že nehrajeme blues, ale hudbu veselou i smutnou, ovlivněnou blues, country, folkem, rockem i rokenrolem.

V loňském roce vydala skupina Bluesberry knížku textů Blues(y) z blúzy,  v níž se navíc nacházelo ještě CD Co je to blues. To vše za docela neuvěřitelných 99 korun. Podle článku v Týdnu zjistili vydavatelé desek, že nízká cena nijak dramaticky prodej nezvýší. Jak tomu bylo u tohohle velmi zajímavého projektu? Byl úspěšný?

Našeho CD Co je to blues + Knihy textů se prodalo zatím 4.500. Na to, že dík mojí neznalosti a i neschopnosti nebylo toto dílo alespoň trošinku zmedializované (aby lidi vůbec věděli, že něco takového vyšlo a za jakou cenu), je to myslím slušný úspěch. CD se pořád prodává, teď děláme dotisk dalších 1000. Martin Kraus s Krausberry u Levných knih vydal totéž asi rok a půl před námi a má prodáno skoro 10 000.

Ester Viki Donathová (Tempo di vlak)

Jste pravidelnými účastníky Trampského dne, odehrávajícího se na Zámku. Vyvíjí (a mění) se nějak postupem času tato scéna nebo je to, jak jsem zaslechl "nejstejnější blok na Zahradě"?

Scéna se příliš nemění, ale myslím, že atmosféra na zámku je pro mnohé příjemná. Alespoň nějaká ta jistota. A jak to každým rokem vidíme, docela vyhledávaná.

Poraď mi, jako osoba povolaná. Bylo mi kdysi vysvětleno, že vandr se od čundru liší tím, že na vandru se nepije, zato na čundru se vesele chlastá. Jenže jsem se dočetl, že v dějinách trampingu se údajně píše: "o Brdské pivní brigádě nebo o potlachu v údolí, kde z nedostatku volených jedů pili petrolej z lampy." Jak je to tedy?

Co dělají na Brdech, ti přesněji popíše třeba Carmen z Prahy. Pro nás byly důležité hory, příroda a lidi, se kterými jsme jezdili. Jo a pít nás vlastně naučili až muzikanti. (Tedy některé z nás, ostatní jsou stále ti nezkažení abstinenti.)

 

Vlasta Redl

“Vlasta Redl na Zahradě v nové roli," psalo se v upoutávce na Zahradu v internetové verzi časopisu Folk & Country. Jaká to měla být role?

Já fakt nevím, já ty upoutávky nepíšu... Kdybych měl dementovat všechny holé lži, co o mně někdo napíše, nezbyl by mi čas na nic jiného. A kdybych měl dementovat i polopravdy, musel bych najmout písařku a mluvčího. V nové roli, říkáš? A kruci - že já to měl letos zvučit!

Na opravdu výborných a zajímavých stránkách  www.redl.cz  si můžou čtenáři přečíst dopis Jana Rejžka z loňského roku, v němž se ti omlouvá za nesmyslné obvinění ze spolupráce s STB. Dokonce ti Rejžek nabízí: "...zároveň s tím, že dnes v Metru vyšla má omluva, posílám Ti i takto soukromě informaci, že  jsem vůl, dávám Ti svolení, abys to o mně všude říkal, a až mě třeba někdy potkáš, třískni mi klidně jednu moravskú po papuli." Už jsi pana Rejžka od té doby potkal? Využiješ této zajímavé nabídky?

Nepotkal a ani potkat netoužím. Když už se tak poníženě omluvil, já ho bít nebudu. Ale v té době jsem poprvé reálně uvažoval, že ho vyhledám a vyzvu na souboj, a že si ho odsedím. Ti, se kterými mě hodil do stejného pytle, zmarnili tolik životů... co je proti tomu osm let v base?

 

Michal Miklánek (Bezefšeho)

Skupina  Bezefšeho se již několikrát zúčastnila klání o Krtečka. Po Zahradě se v internetových diskusích objevil názor, že by bylo vhodné soutěž přemístit na scénu Kaplička. Byl by to, podle tebe, správný krok?

Je pravda, že jsme o Krtka již párkrát kláli a je také pravda, že jsme k němu úplně nedokláli. Tento fakt určitě nehodlám omlouvat a spojovat s velikostí hlavní scény. Stejně jako si netroufnu odhadnout, jestli by reakce obecenstva na soutěžní kapely u Kapličky byla jiná než na hlavní scéně. Nicméně je možné, že by u Kapličky byl vyrovnanější počet posluchačů po celou dobu soutěže a vystoupení by byla o něco "komornější" a tím pádem by byly možná i jiné výsledky. Soutěž o Krtka je v tuto chvíli o tom - zaujmout hodně z dálky "cizího" posluchače tak, aby si uvědomil, že má na krku hlasovací lístek, v tom horku se zvednul, udělal cca 200 kroků a hodil ho krabice. Proto je každej zahradní hlas podle mě velkej úspěch. Zaujmout koncertem, to je pohoda. Zaujmout třemi písněmi už není jen tak a zaujmout třemi písněmi v obřím amfiteátru Zahrady nejvíc z dalších 20 kapel... tak tady asi zatím furt ještě nevím, jak na to.

Na internetových stránkách Bezefšeho jsem se dozvěděl, že jste vystoupili  na festivalu Valcha (v kulturním domě Mandl v Novém městě nad Metují), kde kromě vás spoluúčinkovaly "hardcorové kapely Popel ve větru či psychocorové Projevy radosti". Jak se vokální skupina na takovou akci dostane, a jak vás přijalo publikum?

Tak rozhodně to nebylo poprvé, kdy jsme se octli na pódiu "obloženi" vskutku nářezovými soubory. Vždycky se předem ujišťuju, jestli pořadatel skutečně ví, co hrajeme. Vzhledem k tomu, že stále přibývá multižánrových fesťáků, tak to už prostě neřešíme. Každopádně se skutečně nikdy a nikde nestalo, že by takové publikum pohrdlo naší produkcí. Kupodivu lidem, kteří "paří v kotli" na bigbeat, nedělá příliš problém poskakovat na vokálnější muziku. Dokonce nás občas z pódia bez přídavku nepustí, i přesto, že my bychom někdy díky zvukařům utekli rádi už v polovině. Pro zvukaře "bigbíťáka" je šest vokálů občas něco nepochopitelnýho.

Jan Burian

"Toto je jediný prostor v celém festivalovém areálu, kde se něco sděluje, jinak se tu už jen hraje," řekl jste při svém vystoupení na komorní scéně Zámek.  Má šanci "osamělý písničkář", který chce něco sdělit, zaujmout publikum na hlavních scénách velkých festivalů, jako je zahradní  Amfiteátr?

Jak kdy a kdo. Má šanci do určité míry, která je dána momentálním složením publika a způsobem, jak ho například uvede konferenciér, ale nelze si dělat moc velké iluze. Platí stále, co řekl Gustav le Bon, že "inteligence davu (a v tomto případě i jeho vnímavost a citlivost) rovná se inteligenci nejméně inteligentního člena davu" (i nejméně citlivého a vnímavého by se snad dalo říct). Všimněte si, jak publikum na velké scéně reagovalo na Petra Vášu, který bezesporu patří k největším osobnostem naší scény. Ale myslím, že jsme na to velké pódium šli s vědomím, že naše vystoupení je určitou upoutávkou na intimnější a osobnější scény, a tak si vůbec nestěžuji. Mně se v amfiteátru hrálo dobře. V zámečku potom skvěle. Měl jsem tam hlavně pocit sounáležitosti s Jiřím Smržem, Janem Zubryckým a Sestrami Steinovými, líbilo se mi, jak jsme se k sobě hodili. A pak mě bavilo, jak lidi bouřlivě reagovali na moje nové písničky a užíval jsem si to.

Na Zahradě se uskutečnilo vystoupení nazvané Festival osamělých písničkářů. Tato akce se (ve větším měřítku) odehrává i mimo zahradní pódia. Jak vlastně vznikla myšlenka pořádat tento festival? Kdy  a kde se opět můžeme s "osamělými písničkáři" setkat?

 

Je to projekt Honzy Zubryckého a můj, vznikl z pocitu, že se zase chceme potkávat s písničkáři, kteří něco hledají, zkoušejí a vyvíjejí se. Je řada skvělých písničkářů, kteří se jaksi nikam moc nehodí, nikam nepatří a ani se  nikam neženou a dělají si jakoby v ústraní to svoje. Možná právě proto jsou  hodně zajímaví. Příští festival máme v Malostranské Besedě 19. a 20. listopadu. Zatím budou na programu mj. Sestry Steinovy, Jiří Konvrzek, Jiří  Smrž, Jiří Dědeček, Přemysl Rut, Jan Zubrycký, Petr Váša. Uvidíme, kdo se  dál objeví...

Dušan Vainer (Šantré)

Od jednoho muzikanta jsem zaslechl pochyby o smyslu hraní na předzahradních koncertech. Kapela Šantré letos hrála ve Šternberku. Jaký to byl koncert?

Myslíme, že předzahradní koncerty mají rozhodně smysl. Už z toho důvodu, že tam kapela dostane poměrně hodně prostoru a má šanci, pokud se koncert zadaří, přilákat na svá vystoupení na Zahradě lidi, kteří by třeba nepřišli. My jsme letos hráli nejen ve Šternberku, ale i v Olomouci. Ve Šternberku to bylo trochu nešťastné, protože zvuk nebyl moc zvládnutý. Zdálo se nám, že pan zvukař je dost nepozorný a že moc nevnímá, co se na jevišti děje. Ale přesto si Šternberk a Olomouc pamatujeme jako příjemné hraní s vnímavými poslouchači. Byl mezi nimi i pan Libor Vojkůvka, malíř a entomolog. Asi se někde doslechl, že mám rád Brouky...

Na stránkách www.santre.cz jste lákali čtenáře na vaše vystoupení na Zahradě (3.7.) takto: "a šup na Radnici. Vzhledem k původu kapelníka téměř domovská scéna!" Můžeš to nějak vysvětlit?

Obávám se, že ta pointa nebude tak zdařilá, jak bys asi očekával. Pocházím z malého městečka Radnice u Rokycan. Je to krásné a užitečné místo - působil tam obrozenecký básník Antonín Jaroslav Puchmajer, pan učitel-cestovatel Josef Kořenský i slavná léčitelka Božena Kamenická. Narodila se tam Gabriela Roubalová - uměleckým jménem La Bohema - operní pěvkyně z přelomu století. Bez zajímavosti také není, že z Radnic pochází také jistý Karel Gott. Chodil s mým tátou do školy. Taťka se ale tím elektromontérem, narozdíl od Karla, opravdu vyučil. Zaslechl jsem, že Karel teď dělá nějaký lucerny, nebo co... Radnickou rodačkou je i Mirka Králová z kapely Toman a lesní panna. Co dodat?

Marek Štulír (Jarret)

O koncertě skupiny Jarret, který se konal v neděli (4.7.)  na Radnici se  mluví v superlativech. Objevily se i názory, že se jednalo o největší zážitek letošní Zahrady. Jak byl vlastně tento koncert dlouhý? Kolik bylo přídavků? Byla jeho délka předem konzultována s pořadateli?

Hráli jsme i s přídavky téměř dvě hodiny, bohužel (nebo naštěstí?) na otázku kolik kusů, nejsem s to odpovědět - měli jsme připravené hraní asi na 50 minut, takže  zhruba dalších 50. Musím se přiznat, že jsme délku vystoupení s nikým nekonzultovali, ale protože už na Zahradu jezdíme řadu let, nebylo to poprvé, kdy jsme uzavírali nějakou scénu. Nikdy s tím nebyl problém no a  navíc zvučil Lišák, takže nebylo koho zprudit kromě pořadatelů, kteří se ale tvářili pohodově a když měli pocit, že by se mělo končit, zahrála se poslední a bylo.

Jarret už vydal album "vánoční" i "velikonoční", budete v této linii pokračovat a plánujete i vydat CD k dalším svátkům a významným dnům (Vstup ČR do Nato, Den české státnosti atd.) nebo bude další CD Jarretu "řadové"?

Obě tematická alba nevyšla naší zásluhou, jen jsme měli štěstí, že jsme se k tomu přichomýtli. Ani tady tedy neumím odpovědět.

Petr Sedláček

Chci se tě zeptat nejen jako muzikanta, ale i jako festivalového dramaturga. Co bys na Zahradě změnil (zkrátil, prodloužil, přidal, ubral atd.)?

Přidal bych Zahradě kapli sv. Máří z Jindřichova Hradce. Ale vážně – mám pocit, že je Zahrada dramaturgicky vyvážena. Své uši a srdce tam podle mě potěší snad každý, kdo má rád akustickou hudbu.

Dozvěděl jsem se, že jsi údajně pracoval jako asistent vlivné poslankyně Jany Volfové. Jak se člověk k takové práci dostane, a bylo toto zaměstnání  inspirativní pro Petra Sedláčka písničkáře?

Je to pravda. Existuje jeden velmi spolehlivý způsob, jak se dostat k jakékoli práci, politiku nevyjímaje: nikdy ji nechtít dělat. Přesně to byl můj případ. Nikdy jsem nechtěl pracovat v politice a v byznysu, proto mě v různých obměnách obě svého času živilo a živí. Prakticky to proběhlo tak, že jsem během povodní na Moravě v roce 1997 organizoval zájezdy dobrovolníků a humanitární pomoc ze západních Čech, přičemž jsem začal velmi úzce spolupracovat s Nadací Růže. Její předsedkyní byla právě Jana Volfová – já samozřejmě neměl tušení, o koho jde. V krizových dobách nejvíc poznáš, kdo jaký ve skutečnosti je. Tahle paní neseděla s rukama v kapsách a organizovala pomoc úplně cizím lidem, protože to prostě bylo potřeba. Proto jsem pak přijal její nabídku, abych pro ni pracoval. Bylo to pro mne jako pro písničkáře velmi inspirativní, protože jsem na nějakou dobu kvůli množství práce úplně přestal hrát, abych následně pochopil, že bez muziky asi neumím být. Jinak jsem asi příliš romantická duše, takže inspiraci hledám vážně někde úplně jinde... Ale o tom jsem na pódiu nikdy nemluvil, protože tam patří jenom písničky.

Karolina Kamberská (Sestry Steinovy)

Vystupujete v nejrůznějších prostředích od vazební věznice po všelijaké festivaly. V sobotu 4.7. jste hrály nejen na Zahradě, ale i Dnech lidí dobré vůle na Velehradě. Dá se hrát na obou akcích stejný repertoár? Liší se nějak reakce publika?

Ano, hrajeme víceméně stále totéž, to ani jinak nejde, protože člověk tam vystupuje sám za sebe, ne tedy za "to, co chce publikum slyšet"... Občas lezeme na pódium s malou dušičkou, jak nás třeba přijme rockerské publikum, když máme ty sukýnky a dvě akustický kytárky... Ale už víme, že se to nikdy nedá odhadnout předem - stane se, že na akci, na kterou jsme se strašně těšily, odcházíme z pódia zklamané a zmatené, a jinde, kam přijíždíme s obavami, je z toho taková hromadná extáze.

V jinak nadšené recenzi Tomáše Weisse (Respekt č. 29) se objevilo konstatování, že vaše rebelství je na tuto dobu již slabé. Já měl vždy pocit, že písničkář je "nejsilnější", když zpívá o tom, co sám prožívá a cítí, takže zmíněná výtka je pro mě nesmyslná. Přesto se zeptám, vzaly jste si tuto poznámku k srdci a budete většími "rebelkami"? (Zvláště když jste vystoupily na akci s názvem Rebelující dámy české hudby...)

Ach ano. Někdo nás označil za rebelky a někdo jiný mu to zase vyvrací... To jde mimo nás, je to nějaké teoretizování, "jsou Steinovky dostatečně drsné rebelky, nebo nejsou?". Jako kdyby recenzenti vedli nějakou učenou disputaci a ta deska se zatím někde zapomenutá krčila v koutku... Občas si z toho teď na koncertech děláme srandu, protože to se snad ani jinak nedá... Takže jó, samozřejmě, bereme si to k srdci, a od příštího týdne bude každý desátý návštěvník našeho koncertu polit pivem, každý padesátý přinucen recitovat z pódia sprosté vtipy o Klausovi, a každý stý zastřelen!

Daniel Salontay (Dlhé diely)

Dlhé diely hrály na komorním Zámku i v rozlehlém Amfiteátru. Která scéna je vaší hudbě bližší a jaké byly reakce publika?

Hráme pre vnímavých ľudí a v prípade festivalu Zahrada sme ich našli ako na komornej, tak aj na hlavnej scéne. Na koncerte je pre nás rozhodujúca kvalita prijatia, veľkosť scény je druhoradá. Na obidvoch scénach sme hrali po kapelách žánrovo vyhranených (folk, country) s bezpečnou reakciou publika. Naša hudba sa mení ako počasie a už sa ani nesnažíme pomenovať žáner, ktorý hráme, lebo to jednoducho nejde. Očakávame od poslucháčov určitú ochotu vydať sa s našou hudbou do neznáma. Sme zvyknutí na to, že na koncertoch to chvíľu trvá, kým sa ľudia vzdajú vlastných stereotypov a spoja sa s našou hudbou. Vopred sa tešíme na ten moment, lebo vieme, že príde. Väčšinou to ale trvá dlhšie než bol čas našich vystúpení na Zahrade (30, 20 min). My sme museli z festivalu odísť hneď po vystúpení na hlavnej scéne, takže sme nemali čas sa porozprávať s ľuďmi a ostal v nás pocit, že zanechávame publikum trochu zaskočené...

Sledoval jsem pozorně různé "ohlasy Zahrady" a koncert Dlhých dielů jmenovalo mnoho muzikantů i publicistů jako jeden z největších zážitků Zahrady 2004. Dolehnou takové ohlasy i na Slovensko? Je vůbec Zahrada mezi slovenskými muzikanty a posluchači známá?

Sedíme tu na kopci (na Dlhých dieloch) a tvoja otázka je jeden z prvých ohlasov zo Zahrady ktorý k nám dolahol... Názor muzikantov a publicistov si veľmi vážime, ale naše koncerty a albumy sú venované ľuďom, ktorí majú radi hudbu, potrebujú ju k životu, no nemusia ju analyzovať. Máme pocit, že folkové publikum na Slovensku festival dobre pozná. Na Zahrade nás dokonca "objavili" poslucháči zo Slovenska, ktorí o nás dovtedy nepočuli.

Vašek Müller

Zahrada 2004
1.-5.7.2004
Náměšť na Hané u Olomouce
scény Amfiteátr, Kaplička, Radnice, Zámek, Kostel, Interiér Kapličky
Předzahrada: Olomouc – Horní náměstí, Šternberk - klášter, Drahanovice – Černá věž

 

POŘÁDÁ ČASOPIS FOLK & COUNTRY
a o.s. Zebra
Patron: Náměšť na Hané
Hlavní reklamní partner F&C: Velkopopovický Kozel

  TOPlist 

ZAHRADA 2002 ZAHRADA 2003 ZAHRADA 2004 Festivaly F&C

ZAHRADA 2000

ZAHRADA 2001

ZAHRADA 2005

Konkurs Zahrady

 

HOME

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.