Kritický metr
Zakoupil
jsem v hypermarketu prázdná CD za 4,79 Kč za kus. (Bez DPH a samozřejmě tu
cenu ovlivnila jakási množstevní sleva.) Odpoledne mi líčil kamarád, že
hudební studia dramaticky zlevňují, protože každá třetí kapela má doma
v obýváku nějaké ministudio , kde si může
natočit přinejmenším demáč, když ne už řadovou desku. Uvedené dvě informace
si můžete složit do úvahy, kterou před nedávnem výstižně formuloval můj
přítel Vladimír: Dneska může vydat desku každý blbec. A taky to dělá.
Zatímco díky levným nosičům,
vypalovačkám a studiím může desky vydávat každý, díky internetu a záplavě
jiných médií na ně může každý psát kritiky. Autor “kritické” stati nejdřív
vysvětlí, jak se ta deska jmenuje a kdo ji natočil, pak poctivě vyjmenuje
všechny skladby na albu a neopomene
zdůraznit, která je rychlá a která je pomalá. Pokud je to v bookletu uvedeno
nebo pokud to výjimečně pozná, nezapomene uvést, že v šesté skladbě byly
použity dudy, které to ozvláštnily. Závěr patří oslnivému hodnocení, že
autorovi se deska celkem líbila.
Pustí-li se autor do skutečné kritiky, obvykle onemocní
virem, který má většina Čechů ve svých genech: totiž že
kritika je něco, co je výhradně negativní a dílu nepřátelské, něco, co boří,
ničí, drtí a cupuje. Pořádně jsem to zkritizoval, znamená pro spoustu
lidí nikoliv zhodnotil jsem všechny klady i zápory, ale to jsem mu
to natřel! Povinností takto smýšlejícího kritika je sdělit
veřejnosti, že celé dílko je snůškou zmatených infantilit, že je libově
podbízivé, že dotyčný muzikant je otrlý slizoun a neschopný břídil, že už je
za zenitem nebo že sešel z kdysi slibně nastoupené cesty.
Je-li taková poprava na
webu, diskuse pod článkem začne rychle bobtnat. Ozvou se nejdřív ti, co
souhlasí s názorem, že to je sračka (i když to vůbec neslyšeli). Pak do boje
nastoupí fanoušci a fanoušky potupené formace (a v éře nicků samozřejmě i
rovnou potrefené husy). Jejich hlas je
silný a svorný: kritik je kretén, samolibá zrůda a zakomplexovaný ubožák. A
hlavně: ať nám ten pán ukáže, když je tak chytrý, jak by to udělal on. Ale
on sám nic takového nedokázal a nedokáže právě proto, že je zakomplexovaným
ubožákem a kritizované kapele nesahá ani
k podrážkám bot. Některé kritiky to nechává chladnými, kvalitní splachovací
zařízení je jejich užitečnou výbavou. Do diskusního boje se za něj pustí
jiní, nebo se postará divize jeho nicků. Jiní z těchto kritiků naopak do
diskuse zabřednou a logickými
vychytávkami dokazují útočníkům, kdo je vlastně tím zakomplexovaným
ubožákem. Což většinou padá mimo úrodnou půdu, protože drtivá většina
fanoušků a fanynek nemá tušení, co je to logika.
Opakem kráglovačů jsou chváliči. Vedle počítače mají
jistě položený slovník superlativů, protože jejich články se hemží slovy
jako báječný, nádherný, skvostný, fascinující, ohromující, objevný, neotřelý
a průzračný. O desce samotné se toho moc nedozvíte, krom toho, že je
fantastická.
Sem patří všeliké kriticky se tvářící články, které píší
zaměstnanci vydavatelství, manažeři nebo zaplacení novináři. Tak vzniká
novinářský žánr, který má být označen jako pí ár nebo Inzerce, ale většinou
označen není. Do kategorie chváličů patří různí publicisté, kteří si
to nechtějí s nikým rozházet, aby byli dál zváni na tiskovky s občerstvením,
a tak také píší. Někteří psavci píší recenze vlastně jen proto, aby ta
cédéčka dostávali. Oslavné kritiky jsou samozřejmě také dílem fanoušků,
předsedkyň fan klubů a podobných hysterek.
Pod takovými články bývá v diskusích pusto. Příslušníci
fan klubu se s názorem pisatele ztotožňují, zbytek národa si myslí, že
s takovým blbcem se nemá cenu pouštět do diskuse.
Konečně zanedbatelnou minoritou mezi kritiky jsou ti,
kteří pohlížejí na dílo věcně a bez předsudků, shromáždí všechna plus a
mínus, rozeberou to na prvočinitele a zase to úhledně složí. Když to takový
Brabec nebo Černý strhá, kapela jde utratit zbytek peněz, co nevydala za
studio, za konopný provaz, na kterém se oběsí. Kd yž
to jmenovaní pochválí, kapela jde utratit zbytek peněz, co nevydala za
studio, za mnoho láhví fernetu, a pokud alkoholickou smršť přežije, začne
přemýšlet o vydání dalšího nosiče.
Pokud se toho prvního ovšem aspoň třicet kusů prodá.
Michal Jupp Konečný |