Kotlíci a vlny
Muzika
se mění. Převaluje se mezi škatulkami, přelévá z jedné do druhé a mísí se
mezi sebou. Proměňuje se bluegrass, posunuje country i rock. Folk, který pro
sebe vlastně nikdy nenašel pořádnou definici, se stává neuchopitelným.
Kdekdo, muzikanti i dramaturgové kašlou na nějaké hranice žánrů. A lidé,
kteří mají rádi věci neměnné a nehybné, jsou z toho nervózní.
Folk už není folk, za ta léta se od významu lidová píseň
posunul k písničkaření, a někdy se i pojazzil nebo i popopil a nejčastěji
zrockovatěl. A tak potkáváme nové a “autentičtější” názvy jako world či
ethno. Neseme my folkaři dost velký díl viny na tom, že hlavně pro mladší se
folk stal (nezaslouženě) synonymem zašedlého kotlíkářství. World music je
něco, co voní exotikou, něco, co může sv ou
silou obrátit vývoj a začít vytlačovat vyprázdněné tuc tuc božstvo. Vlastně
nejde o nějak převratně nové zboží, ale především o nový obal; ten starý už
začal být šedivý a potrhaný.
Ze světa se na nás hrnou nové impulsy. Tenkrát
v šedesátých letech se hrnuly taky. Muzikanti i folková veřejnost se pídili
po zdrojích anglosaských i jinak exotických. Potom přituhlo a všichni si
zvykli po dvě folkové generace na malý domácí rybníček.
To v mnohém přetrvalo. Projděte se internetové diskuse,
ptejte se lidí, kteří jezdí i nejezdí na festivaly: hlavně nic nového. Na
každou novinku, na každé vybočení z jejich žánrového vnímání
světa reagují podrážděně. Bohužel jsou nejhlasitější a mají tendenci při
každé příležitosti nás poučovat, co je a co není folk, co je a co není
trampská píseň, co na festival patří a nepatří.
Nadupaní a objevující mladí muzikanti (a někdy už i
středního věku) stojí pořád v druhé řadě a přestávají už pomalu čekat na
svůj velký den. S novinkami stále přichází i většina z těch, kteří si něco
začali s folkem už kdysi. Ale hudební redaktoři (pokud nějací existují a pokud selektor
v rádiu neplní uklízečka po šichtě) nás svým folkovým cítěním vracejí někam
do sedmdesátých let. Jen si projděte seznamy nejvysílanějších f&c skladeb na
všech rádiích. Prim hrají písně, které vznikly před pa tnácti
až třiceti lety. Ti redaktoři hrají to, co se hraje v jiných rádiích,
v jiných rádiích hrají to, co jim podstrčili vydavatelé výběrů z výběrů,
píšící novináři se folkem nezabývají, společenské týdeníky a bulvár
znají pouze jména Nedvěd a Nohavica. (Možná
ještě Eben, ale ten se zase dost blbě bulvarizuje.) Veřejnoprávní televize
je pustinou folku a na všech čtyřech televizních kanálech reprezentuje náš
žánr Mládkova estráda. (Promiň, Ivoši Cicvárku, začal jsem psát tenhle
sloupek ještě v době, kdy všechny televize vysílaly pouze
Nadur.) Nedivte se tedy, že folk se
jeví těm, co to pozorují z větší
dálky, sférou poněkud okoralou. Je na nás, co s tím
uděláme.
*
Nevěřím vlnám. (Od loňských tragických Vánoc už vůbec
ne.) Především nevěřím módním vlnám. V devadesátých letech byla velmi
sledována, obdivována a vyzdvihována new age. Najděte mi dnes psa, který po
ní štěkne. Natož pak posluchače, který si pamatuje, co to vlastně bylo.
Michal Jupp Konečný |