Vývoj lidské společnosti se řítí nezadržitelně dopředu. Nedávno jsem se dočetl, že za mého života lidstvo pokročilo kupředu o stejný kus cesty, jako za života sto padesáti předchozích generací. To jsem teda hodně dobrej, říkám si pyšně.
Ale o pár dní později má moje sebevědomí utržit těžkou ránu.
-Ahoj Juppe, tady Kuba.
Plným jménem Jakub Artur Kirschner, povoláním můj právě tříletý vnuk. (Zrušili jsme oslovení dědo a vnoučku a oba nás to udržuje v přesvědčení, že jsme prakticky vrstevníky. To že vymačkal moje číslo a Yes na mobilu beru už jako samozřejmost.)

-Víš, co teď dělám?, zeptá se nezáludně.
Představuji si, jak drandí s lokomotivou po koberci nebo si právě udělal z křesla tank a střílí po nepřátelích.
-Nevím, řeknu, protože nevím.
-Skenuju fotky do časopisu.

Ty vado! Kdyby řekl, že projektuje atomovou elektrárnu, nerozhodilo by mě to o moc víc. Jak vzápětí potvrzuje jeho matka, opravdu se – po krátkém kursu skenování – té práce ujal a mastí jednu fotku za druhou. Takže, až budete v příštím čísle časopisu obdivovat krásu či obludnost folkových hvězd, pamatujte, že tohle skenoval Kuba.

Nechci zůstávat za vývojem, a tak se po večerech klopotně učím grafický program Photoshop. Zatímco on v jakémsi dětském prográmku maluje úplně stejnými postupy, i když, pravda, o něco jednoduššími. Prostě má přede mnou náskok takových sedmapadesát let.

Pořád si říkáme Juppe a Kubo jako vrstevníci, i když nevím, jak dlouho mu vlastně ještě budu stačit.

*

Tak nám Superstar zpívali folk a country. Když se nabízí deset nebo kolik žánrově laděných finálových večerů, nemohou se ani na Nově tvářit, že žádné folk a country neexistuje. (Ostatně Nova je taky jediná, kdo se žánru prostřednictvím Mládkovy estrády “cílevědomě” věnuje.)
Všichni, dramaturgem a scénáristou počínaje, přes moderátory, porotce až k soutěžícím měli potřebu dát najevo, že tohle je jim teda naprosto ale naprosto cizí. Od pejorativních atributů této hudby (ohníček, buřty, indiáni, Porta) přes komentáře porotců, až k tomu, že v pořadu asi osmkrát zaznělo, že “tohle není můj šálek kávy”.
Kdybych seděl na nějaké hiphopové soutěži, asi bych si to o šálku myslel taky, jenže já se do porot nováckých soutěží nijak zvlášť necpu.

Přemýšlel jsem, proč taková nevůle. Na jednu stranu to může být i oprávněný pocit. Poslechnete-li si – nevybaveni vědomím, co v žánru žije a pulsuje – nějaký ten sampler Na posledním vandru 54, naladíte se s těmi SS asi na stejnou vlnu. Dokonce kdyby někdo z nich zabloudil na některé folkové internetové diskuse, mohl by dostat osypky.

Ale ten hlavní důvod to asi nebude. Folková a country hudba okrádá popíky o posluchače.
Chcete důkaz? Aktuální průzkum zájmu o jednotlivé hudební žánry agentury MML – TGI z února tohoto roku (Cca 9000 respondentů je hodně tučný vzorek, žádná pouliční anketa):

folk a country 46,3%
popmusic 37,9%
muzikál 26,3%
rock 21,0%
dechovka 19,3%
klasická hudba 18,0%
lidová hudba 14,6%
rocknroll 14,0%
opera a opereta 12,2%
jazz 11,0%

Ostatní žánry neuvádím, protože jejich preference byly podobné jako u Unie svobody DEU.

Jako nedostudovaný sociolog se marně pokouším o nějakou interpretaci, o nějaké vysvětlení. Víc lidí se raději dívá do ohníčku než na televizi? Asi ne. Víc lidí chce, aby bylo v televizi víc folku? Asi jo. Největší procento členů fanklubů tvoří fans folku a country? Asi ne. Nejvíc lidí jezdí na folkové festivaly? Asi jo.

Dlouhou řadu let se neúspěšně pokoušíme o nějakou smysluplnou definici folku. Nedávno jsem jednu zajímavou zaslechl: Folk a country je menšinový žánr, který poslouchá drtivá většina lidí.