Pamatuju toho poměrně hodně,
ale
tohle nepamatuju: Tolik přírodních katastrof v přepočtu na jeden čtvereční
kubík a na jednoho lidoobyvatele v Česku. To za minulého režimu byl pořádek.
Uragány, záplavy a čtyřmetrové vrstvy napadlého sněhu nebyly povoleny.
Vlastně jediný větší zádrhel, co pamatuji, byly povodně na Dunaji
v šedesátých letech, ale to už je strašně dávno.
Teď máme demokracii a příroda si myslí, že si může dělat
do chce. Dvoje záplavy v jedné dekádě, zničené Tatry (ty považujeme pořád
tak trochu i za naše, aspoň tam jezdíme páchat kolektivní lavinové
sebevraždy), tornádo dokonce až v Litovli…
Vynechám teď úvahy o tom, jestli za to všechno mohou
skleníkové plyny, naše nezodpovědnost a honba za zisky. Nebo jestli je to
přirozený cyklus přírody a Zeměkoule teď zrovna prožívá nějaký svůj menses.
To by nám totiž množství diskusních příspěvků strhlo trampské servery.
Tudíž se nebudu ani pídit, jestli za to může globální
oteplování. S ohledem na poměry letos v lednu o nějakém oteplování nemohla
být vůbec řeč. Všichni jsme se třásli na to, aby se už oteplilo aspoň
lokálně.
Mířím ale jinam. Jistě jste postřehli, že osmdesát
procent trampských písní je o přírodě. Ale všimněte si: vítr šlehá do tváří
nebo čechrá vlasy, ale neodnáší střechy. Déšť prší, tak jaksi normálně,
smáčí vlasy, ale není kvůli tomu nutné preventivně vypouštět vltavskou
kaskádu. Zemětřesení je v trampské písni úplně neznámým pojmem.
Prostě trampské poetice chybí dramatické příběhy plné
ohrožených životů a materiálních ztrát tak, aby reflektovala virtuálně
skutečný život televizních zpráv.
Vím, že po zveřejnění těchto řádků se ozvou všechny velké
trampské vydavatelské domy a budou poukazovat na řadu dramatických písní
z jejich katalogů. Ale to budou přesně ty výjimky, které potvrdí pravidlo.
Co vlastně způsobuje ten poklid v trampské hudbě i
literatuře? Mám například za to, že drtivá většina současných trampů nikdy
neviděla nosorožce ve volné přírodě. Pak se nedivme: několik let jsem
porotoval literární soutěž Trapsavec a o setkání s nosorožcem jsem tam nikdy
nečetl ani řádku. (Je ovšem možné, že ti, co nosorožce potkali, už
nenapsali.)
Český tramp se vydá za Atlantik a zamíří k Niagarským
vodopádům. Tam se postaví k zábradlí a šestihlasně zazpívá “Teskně hučí”.
Což není v tom kraválu stejně slyšet. Splout vodopády ho nenapadne ani ve
snu, čímž se připraví o budoucí literární a písňovou inspiraci.
Rád bych se někdy v trampských písních nabažil poetických
vyprávění o pohodových procházkách polední Saharou, praktický návod, jak dál
postupovat džunglí, když se vám mačeta ztupí o anakondu či popis zběsilého
úprku před ochránci přírody, když jste trapným nedopatřením zastřelili
yetiho.
Naštěstí většina trampů má dnes už pevné internetové
připojení minimálně s rychlostí 512 kBps, takže si pro neotřelá témata svých
písní dosurfuje tam. Ti nepřipojení mají smůlu. Zkuste si naplánovat setkání
s ledním medvědem, když na Brdech nejméně od roku 1996 nikdo žádného ledního
medvěda neviděl.
Ostatně když už jsme u toho řídnutí fauny: Nikdy jsem
netvrdil, že trampové žerou chrousty. Nikdo mi však zatím přesvědčivě
nevysvětlil, proč je na Brdech chroustů tak málo.
Jupp |