Jarek Nohavica je písničkář. Úspěšný. Velmi úspěšný. Málokomu jinému se daří vyprodávat megaturné do posledního místa nebo být prvním v prodeji desek.

Málokdo si může dovolit nepodřizovat se pravidlům showbyznysu. Málokdo se může nevtírat se do přízně medií  a dokonce se rozhovorům v novinách vyhýbat. Jarek tohle všechno dělá. Možná i tohle – krom toho, že jeho tvorba má co říct – ho situuje tam, kde je.

Dovolil si nedávno dost neslýchanou věc: dal své album Pražská pálená na internet, aby si jeho muziku mohl stáhnout kdokoliv z jeho fanoušků. Stáhly si ji desetitisíce lidí. Tím porušil dlouhodobé zvyklosti, vzývané kapitány popoprůmyslu a pečlivě ošetřované Ochranným svazem autorským. Kdyby to udělal málo známý muzikant, stálo by to za zmínku několika hudebním webům a hlavy popscény by se tomu spíše usmívaly. Když to udělal věhlasný písničkář, vyvolalo to zděšení a mnohé zainteresované na „rozvoji“ populární hudby to popudilo.  

Ale vraťme se o dvě desetiletí zpátky. Tenkrát o dost mladší a ještě ne tak slavný písničkář Nohavica tehdejší režim provokoval. Jasně, měl na kontě několik hezkých písniček pro Rottrovou, ale svou vlastní tvorbou nepříjemně dráždil. Je logické, že se stal předmětem zájmu StB. Sem tam nějaký zákaz vystupování, většinou lokálního charakteru. Z Porty v Plzni, kam jsem ho jako dramaturg pozval a kde měl vystupovat před třiceti tisíci diváků, byl i s manželkou vyhoštěn a policejně doprovozen až na nádraží.  

Mezitím nějaké výslechy a vyšetřování. Možná jim něco podepsal, možná ne. Kdo věří pravdám StB, stává se sám tak trochu estébákem.

Žil jsem v té době a vím, jaké to bylo. Stýkal jsem se s Jarkem i s dalšími „nepohodlnými“ písničkáři a organizoval jsem jim koncerty v legendárním Klubu na Petynce i jinde. Taky se mne ti pánové chodili na ledacos dotazovat. Asi jsem odolal nebo jsem byl šikovný nebo jsem měl strašnou kliku. Kdyby mi barvitě vylíčili, co všechno se může stát mým dětem, když nebudu spolupracovat, asi bych jim podepsal cokoliv. Když vyšly Cibulkovy seznamy, hledal jsem se tam. Naštěstí marně. Ale taky jsem tam marně hledal jména lidí, o kterých nám bylo už tenkrát jasné, že nás udávají.  

Bohužel jsem tam našel jména lidí, o kterých jsem věděl, že jsou a byli slušní a protirežimně aktivní. Byla to taková šikovná estébácká hra, která počítala i s tím, že se to tady jednou obrátí. Na rozdíl od Jakešů měli víc informací a předpokládali to. 

Zaplněná náměstí otočila dějinami a teď jsme tady a teď. Paseme se na „důkazech“, jak oběti estébáckého pronásledování dostávaly zaplacenu tu pivo tu párek (s účtenkami za totáče šeredili úplně všichni, tak proč by pánové v estébáckých neuniformách měli být jiní) a necháváme zlosyny, co je pronásledovali bez povšimnutí, v klidu doplňovat svá milionářská konta.