Mrcha jedna
Světem
obchází globální krize. Na rozdíl od virtuálního globálního oteplování je krize
hmatatelná. Skoro si na ni můžeme sáhnout. Zatím nás ještě nezalehla a nedusí.
Zatím jen straší. A už jen to samotné strašení stačí k tomu, aby krize skutečně
nastala.
Prim v tom strašení
hrají samozřejmě novináři. Dobrá zpráva, žádná zpráva. A tak nám dvacetkrát
denně servírují v nejpestřejších barvách naši černou budoucnost. Krize ještě
nedorazila, tak ji sami přivoláme.
Nevědí tihle
mediopesimisté, že sami sobě kopou jámu. Když otevřete noviny, ve kterých
vás ještě na podzim otravovala spousta inzerce, abyste si na reklamy vzali
lupu. Nedávno jsem se na Nově díval v prima time na hodně dobrý film.
Reklamní vložka byla tak krátká, že jsem si ani kafe nestihl uvařit. Hodně
medií se neuživí, skončí, bude se propouštět.
A co kultura?, zeptají
se našinci především. Lidi chodili málo už před krizí. Ptáte se proč? Bylo
příliš mnoho nabídek: festivaly, desky, knihy, muzikály,… A vedle toho
příliš nabídek zadarmo: atrakce a koncerty na náměstích, knihy, co šly do
Levných už před vydáním, vypalování, stahování z internetu. Ano příliš
nabídky a málo poptávky, to je ta krize. A teď přijde na návštěvu osobně.
Vystrašení lidé začnou šetřit. Na čem nejdřív? Samozřejmě na kultuře!
Festivaly ale přece
drží nad vodou sponzoři, řeknete si. Jenže sponzoři taky začínají myslet
úsporně. První se škrtne nebo omezí sponzoring. Jeden, dva, tři novoroční
telefonáty z míst, kde se každoročně konají menší festivaly: hlavní sponzor
nám odřekl. Vyděšení pořadatelé váhají, jestli mají zavedenou přehlídku buď
rovnou odpískat nebo zrušit účast hlavní hvězdy či hvězd a udělat festival
jen z domácích levných „surovin“.
Jsou tu ovšem ještě
granty, dotace, vláda a kraje. Potěšitelná zpráva přišla na podzim z vlády:
rozpočet na kulturu bude největší za posledních devatenáct let. Jenže hned
potom ledová sprcha: většina těch peněz půjde na památky; na živou kulturu
má být prý dokonce méně než loni. Prolistujete-li si stranickou legitimaci
ministra kultury, pochopíte, že bílení kapliček je důležitější než výchova
mladých lidí k hudebnímu vnímání a hudebním dovednostem. Co se ušetří na
podpoře festivalů, klubů nebo kurzů, vydá se později na léčení drogových
závislostí a na nových opravách těch posprejovaných kapliček.
Mezitím manažeři
špičkových těles nabízejí své ovečky za loňské a předloňské ceny. Někdy i za
ceny vyšší – je přece krize! Je možné, že až oněm manažerům docvakne vo co
gou a proč se pořadatelé houfně a zdvořile omlouvají, už bude pozdě. Na
místa ve špičkových časech festivalů nastoupí kapely, které už dlouho
eufemisticky nazýváme „kapely středního doletu“.
Vypadá to, že rockeři
jsou před krizí bystřejší: nabízejí unplugged verze svých koncertů, což
vyjde o hodně levněji a navíc jim to otevírá cestu i na akustické festivaly.
Začal jsem brojením
proti pesimismu publicistů a skončil rovněž pesimisticky. No nedivte se,
jsem taky novinář.
Michal Jupp Konečný