Folková komunita
Co je dnes vlastně „folková komunita“? Viděno jednou
optikou je to pospolitost lidí stejného zaměření a stejného hudebního názoru
(nebudu tady používat otřepané „stejné krevní skupiny“), která sice zvolna
stárne, ale víceméně drží pohromadě. Viděno jinou optikou jde o řídnoucí
řady příznivců žánru, kteří už nechodí na koncerty, nejezdí na festivaly,
nekupují desky nových tváří a jejich příslušnost k folku (promiňte mi
prosím, že pro jednoduchost už léta pod ten pojem zahrnuji i country a
trampy) se realizuje poslechem Country radia a občasnými návštěvami slezin.
Vypozoroval jsem, že vše, co člověka přiblíží k určité
hudbě, se odehrává zhruba mezi patnáctým a pětadvacátým rokem. A to zcela
bez ohledu na to jestli dotyčný po pětadvacítce zahnízdí či nikoliv. Právě
v té dekádě vstřebá člověk veškeré návyky, dovednosti i emoce, které se
vztahují k žánru. Myslím tím výběr oblíbených interpretů, znalost akordů,
naučené penzum písniček, které se nezapomínají ani v důchodu, postoje
v souladu s folkovou komunitou. Všechno po té pětadvacítce, už je jenom
fixací a opakováním předešlého, toho, co bylo první a krásné.
Návštěvníci festivalů stárnou a folk žije jen tehdy,
když v hledištích přibývá nová mladá krev. Což se už dost dlouhou dobu
neděje.
Oponenti v diskusi mi jistě namítnou, podívej na ty
děti, co jezdí na Zahradu, až za pár let dorostou, tak se budeš, Juppe,
divit. Nebo že se mýlím, že na jejich festivalu přece mladí diváci jsou.
Jenže fotky hledišť nelžou. Jiní možná namítnou, že je to vlastně správně,
že je tak komunita celistvá, a co by mezi námi všelijací takoví ti….
pohledávali.
Pořadatelé ovšem hořekují nad zmenšující se návštěvou,
ale dost často také sestavují dramaturgii z hudby, kterou sami poslouchali
ve dvaceti.
Pláče se, že nás media ignorují a že už bychom konečně
měli někam napsat, jiní oponují, že je to dobře, protože by nás střední
proud rozemlel na kostní moučku. Kdysi to trefně pojmenoval jeden muzikant:
důležitější než být čtvrtý v republice je být první v naší ulici.
Aby to nevyznělo moc pesimisticky, jedna rada pro
muzikanty, pořadatele i ty ostatní: Jdi za svým cílem a kašli na to, kdo
všechno ti v internetových diskusích meje prdel.
Michal Jupp Konečný